Očima „kontrolujeme“ lidi nastupující do rychlovlaku a trochu litujeme, že nebudeme na ledovci tak brzo jako oni. Za pár minut vystupujeme z kabinky, bereme lyže a snowboardy a přecházíme pár desítek metrů k sedačkové lanovce, která nás má vyvést o dalších pár stovek metrů výše ke konečné horní stanici rychlovlaku.
Po několika minutách jízdy lanovka zastavuje. Protože je ale nádherně a sluníčko nám opaluje obličeje, ignorujeme zastavení lanovky, které trvá snad deset minut. Dokonce si děláme legraci, že toto opalování máme bez jakéhokoliv příplatku, jak nás ve svých reklamách přesvědčuje operátor Oskar.
Po této pauze se lanovka rozjíždí, ale je nám jasné, že něco není v pořádku, protože jede třetinovou rychlostí. Dedukujeme, že asi vypadl proud a lanovka je poháněna generátorem. Po chvilce první z nás ucítí zápach spálené izolace a po chvíli i kouř. Přes horizont pozorujeme oblaka štiplavého kouře, který se valí dolů do údolí. Naštěstí jde mimo lanovku a jen občasné závany větru nám ho dávají ucítit.
Zhruba po patnácti minutách dojíždíme do konečné stanice sedačkové lanovky a zároveň vidíme, že z objektu do kterého ústí tunel rychlovlaku vystupují oblaka kouře. Protože je ale všude klid, domníváme se že vše je pod kontrolou, že zřejmě vyhořel pohon dvou kabin rychlovlaku, který je umístěn právě v tomto objektu. Lyžaři postávají v těsné blízkosti „hořícího“ objektu a v podstatě se nic neděje.
Teprve hodinu po zastavení naší sedačky přistává první vrtulník. Předpokládáme pořád že hoří horní stanice a že ve vrtulníku jsou hasiči s hasící technikou. Vystupují však pouze dva záchranáři s kyslíkovými láhvemi na zádech. Pořád se nám zdá, že o nic nejde. Po zhruba deseti minutách vcházejí oba muži s kyslíkovými maskami do černého dýmu a k našemu úžasu vynášejí po několika minutách bezvládného člověka.
Bezstarostnost z tváří okolostojících lyžařů mizí a my začínáme tušit, že tím tragedie asi teprve začíná.
Naše obavy se začínají potvrzovat. Přistává a odlétá jeden vrtulník za druhým. Přiváží lidi i techniku. Začínáme žhavit mobil. Nejprve voláme naši druhou skupinu, která není s námi nahoře. Nejeli náhodou tunelem? Mobil nikdo nezvedá.
Informace na ledovci nejsou žádné. Vytáčím číslo do Česka a snažím se získat informace tímto kanálem. Po několika minutách dostávám odpověď, že nehoří horní stanice ale havaroval vlak v tunelu. První zpráva je o třinácti raněných a 150 nezvěstných. Znovu se pokouším dovolat kamarádům z druhé skupiny. Mobil vyzvání naprázdno. Situace se začíná přiostřovat. Z okolních budov vybíhá obslužný personál ledovce a přináší provizorní lehátka, která ukládá na zem vedle doutnající budovy.
Jde nám mráz po zádech když počet lehátek stále stoupá a je jich už několik desítek. Stále přesně nevíme, co se stalo, ale zároveň si všímáme, že v činnosti záchranářů je zmatek. Lehátka jsou přenášena z místa na místo, vrtulníky přistávají a často odlétají aniž by vyložily jakýkoliv materiál nebo osoby.
Přilétá vrtulník a vykládá 2 (slovy dvě) kyslíkové lahve. Záchranáři v kyslíkových maskách a ochranných oblecích postávají před dýmajícím objektem a mezi nimi procházejí snowboardisti, přihlížejí a popíjejí pivo. Opět vytáčím číslo naší nezvěstné skupiny. Síť je přetížena, všichni se snaží získat informace. Zkouším to znovu.
Konečně slyším známý hlas. Všichni jsou zdrávi. Dovídám se, že čekali (dva dospělí se dvěma dětmi) na spodní stanici rychlovlaku, protože jim vlak ujel. Najednou začalo z tunelu vypadávat tažné lano. Čekající přeskakovali zábradlí, aby je lano nezachytilo. Po několika minutách vyšlo z tunelu několik potácejících se osob.
Personál zastavil přepravu na lanovkách a všichni turisté museli opustit odbavovací prostor rychlovlaku a kabinkové lanovky. Kamarádi se vrátili do penzionu, kde zapomněli mobil a okamžitě volali.
Dostávám další zprávu z Česka: ve vlaku údajně zahynulo 170 lidí. Je to pro nás šok. Snad možná právě pro to se rozhodujeme vyjít pěšky další úsek, kde ještě jezdí vleky. Víme že nemůžeme v ničem pomoct. Když nám schází posledních pár metrů vleky zastavují a celé středisko definitivně zmrtví.
Sjíždíme po upravené sjezdovce, po které dnes sjelo jen pár lyžařů a snowboardistů zpět ke konečné stanici lanovky. Zdá se nám že vládne stále stejný chaos. Nikdo nevelí.
Alespoň se začíná organizovat návrat zpět do údolí. Sedačka se rozjíždí, ale namísto čtyř mohou nastupovat pouze dvě osoby. Při přestupu do kabinkové lanovky nastává další zádrhel. Zatímco sedačka v pravidelných intervalech vysazuje své dva lyžaře, kabinka stojí. Nikdo neřekne proč a jak dlouho to bude. Fronta i nervozita stoupá.
Konečně se kolo lanovky roztáčí a nastupují první cestující. Nápor na turnikety sílí, dav se tlačí a my si uvědomujeme že tady, kde prakticky o nic nejde je dav schopný se umačkat. Vžíváme se do situace lidí v kabině vlaku, kde jsou namačkáni skoro stejným způsobem, kde je tma po havárii, začíná hořet, křik, zmatek...
cítíme, že museli být skoro bez šance. V kabině lanovky domýšlíme hrůzné varianty. Co kdybychom řekli našim dětem, ať jedou tunelem a jsou na ledovci dříve. Co kdybychom vyhecovali ty z nás, kteří „metrem“ ještě nejeli – ať se svezou.
Běhá nám mráz po zádech. Zároveň nám v hlavách vyvstávají otázky. Proč nejsou v tunelu únikové cesty, které jsou běžné v každém autotunelu. Proč selhalo hasící zařízení – pokud vůbec bylo instalováno. Proč byly záchranné práce podnikány shora, když bylo jasné, že vlak havaroval ve spodní části tunelu. Řídil vůbec někdo cíleně a z rozmyslem celou záchrannou akci? Proč přiletěl první vrtulník až po hodině? Měli cestující vůbec nějakou šanci a když tak jak dlouho?. Počítali rakouští inženýři, že v jejich „nehořlavém“ vlaku bude jezdit 150 lidí s jednou a půl tuny hořlavin ve formě bund, šponovek, lyží a boardů? Proč se oheň rozšířil tak rychle? Jsme zvědavi, zda odpověď na tyto otázky dá budoucí vyšetřování.
Vystupujeme z kabinky, odpovídáme na otázku zda někoho postrádáme a jdeme zabalit lyže. Vracíme skipasy a platíme stejné stornopoplatky, jako bychom se rozhodli vrátit sami.
Nasedáme do auta a stojíme zhruba hodinovou frontu při odjezdu z parkoviště. Cestou míjíme stovky (možná i pár tisíc) záchranářů, ale shodujeme se, že na vše už je pozdě. Všichni jsou už dávno mrtvi a toto je jen přehlídka skvělé techniky. Míjíme poslední evidenci, kde zapisujeme svá jména a číslo auta a vracíme se do penzionu. Na jedné straně zdrcení, na druhé šťastní z našeho ranního rozhodnutí, jakým způsobem cestovat. Nemuseli bychom se totiž vracet v plném složení.
 Černá vlajka zavlála 12.listopadu na hřbitově v Kaprunu na památku 153 obětí požáru pozemní lanovky. K neštěstí došlo 11.listopadu v tunelu vedoucího z kaprunského údolí na horu Kitzsteinhorn (v pozadí) v rakouských Alpách. Nehodu přežilo jen 12 lidí, 13. listopadu 2000. |
