„Jedině střední stav poskytuje pravé uspokojení, požeháním střední cesty života jsou klid, střídmost, pokojná mysl, zdraví, družnost, všechno příjemné povyražení a žádoucí zábava“. Víte, odkud pochází tento citát? Jde o naučení, která otec Crusoe dává svému synu Robinsonovi v originální verzi od Daniela Defoea. Cílem této prózy totiž mimo jiné bylo to, aby hrdina prokázal „všeliké ctnosti, které se daří v životě středního stavu“. Jak se vyvíjely představy o těchto ctnostech a které k nim patřily se nyní i český čtenář může dozvědět v knize Měšťanská morálka od polské socioložky Marie Ossowské (1896-1974).
Obal knihy Měšťanská morálka
O knizeMaria Ossowska: Měšťanská morálka Přeložila Svatava Navrátilová, doslov napsal Miloslav Petrusek. Academia, Praha 2012, 436 stran, doporučená cena 485 korun. |
Autorka se v této svého druhu klasické práci, která v originále poprvé vyšla už roku 1956, zabývá i kritikou měšťana/měšťáka, která byla i v tuzemských intelektuálních kruzích rozšířená a v meziválečném období vycházela jak z řad levice, tak katolické pravice. V tom Ossowska nepřináší – zejména viděno dneškem - nic moc objevného. Mnohem záslužnější jsou kapitoly týkající se naopak chvály středního stavu: od Aristotela přes teoretika umění a spisovatele Leona Battistu Albertiho (1404–1472), Benjamina Franklina (1706-1790) až třeba právě k Robinsonovi a recepci těchto konceptů v Polsku. Ossowska rovněž analyzuje kupříkladu odlišný vývoj měšťanstva ve Francii a Anglii a mimo jiné polemizuje s tezí proslulého sociologického myslitele Maxe Webera o vzniku kapitalismu z ducha protestantismu.
Trosečník nemyslící na ženy
Ossowska se zaměřuje na měšťanské každodenní rozmnožování peněz na základě osobních ctností a stálého připomínání, že „každá promarněná chvíle musí být vyjádřena jako peněžní ztráta“. Měšťanskou morálku srovnává především s morálkou rytířskou, která – jak podotýká autor doslovu, sociolog Miloslav Petrusek – jí byla nepochybně sympatičtější než maloměšťácké „klícky s ptáčky a vyšívanými dečkami“. Proto Polka podotýká na okraj Mannova románu Buddenbrookovi, že tradičně bývá konec vývoje této podnikatelské rodiny hodnocen jako její úpadek, ale z jiného úhlu pohledu se to, že někdo „místo obchodu s obilím komponuje fugy“, dá naopak označit za vzestup.
Polská socioložka Maria Ossowska (1896-1974)
Defoeův trosečník jednající v duchu rytířské kultury by ovšem buďto zahynul, nebo by mu nezbývalo než si osvojit právě měšťanské ctnosti. Na osamělém ostrově totiž musel být podle Ossowské šetrný, prozíravý, pracovitý, trpělivý a vytrvalý, „myslet v kategorii ztrát a zisku“. Socioložka poukazuje na některé extrémy, k nimž toto pojetí lidské existence vede a se kterými Defoe hrdinu zobrazil, a sice příliš pragmatický, „účetnický“ přístup ke světu a citová chudoba. Podle Karla Marxe Robinson, který „při ztroskotání lodi zachránil hodinky, hlavní knihu, inkoust a pero, si začíná hned jako řádný Angličan vést sám o sobě účetní knihy“ a používá přitom hodinky, aby zaznamenal čas spotřebovaný ke zhotovení konkrétních předmětů. Dále se Ossowska pozastavuje nad tím, že v tak realistickém románu, v němž je každý detail vykreslen s fotografickou důkladností, přikazuje autor Robinsonovi prožít dvacet devět let bez jediné myšlenky na ženu, ideální měšťan-kupec totiž „nemá čas na lásku“. Podobně se Robinson ani jednou nezadívá na své okolí z „potřeby nezištné kontemplace“, estetická kultura totiž jemu, Defoeovi (i obecně měšťanovi/měšťákovi), podle Ossowské většinou schází.
Defoe sice nenáviděl rodové povýšenectví šlechty, ale přál si „takovou aristokracii, k níž by sám mohl patřit“. Podobně i další kritici šlechty: měšťan François Marie Arouet se nazve de Voltairem, připne si kord a jakmile shromáždí dostatečný majetek, „usadí se na zámku“. Hodinář Pierre-Augustin Caron, autor Figarovy svatby, si přeje být oslovován Beaumarchais, Derobespierre si rozdělí jméno na dvě části a Danton vsune do jména apostrof (d’Anton). Autorka tyto počiny nezesměšňuje, má pro ně pochopení a sama možná sní o možnosti jakéhosi propojení rytířské a měšťanské morálky. Rozebírá přitom díla už zapomenutých autorů jako Émile Augier (1820-1889) nebo Octave Feuillet (1821-1890), ve kterých „měšťan může lépe nežli šlechta realizovat její ctnosti a zároveň nemá její vady“.
Sociolog Miloslav Petrusek
Chvála otce Kondelíka
Miloslav Petrusek v doslovu přibližuje život a dílo autorky. Co této kontextualizaci chybí, je nástin, jak se vyvíjelo uvažování o měšťanské morálce a středním stavu u českém prostředí. Namátkou: pokud Polka referuje o polských brožurkách hlásajících, že „těžká práce a šetrnost je nejlepší prostředek k získání majetku“, pak můžeme uvést analogické svazečky, které u nás vydávala od roku 1907 Jednota českých střádalů (nesly názvy jako Nechtějme zůstati chudými!: Pracujme, šetřme, střádejme). A samostatné spisy na obranu středního stavu u nás v meziválečném období napsali třeba sociálně-demokratický publicista Jaroslav Čecháček či pravicový zastánce korporativismu Stanislav Berounský.
Karel Čapek
K opatrným zastáncům středního stavu pak patřili hlavně autoři tzv. čapkovské generace, sám Karel Čapek třeba prohlásil: „Co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na houževnaté, konzervativní a přitom silně individualizované vrstvě buržoazní“. Karel Poláček tvrdil: „Je nám třeba měšťáků; střední stav je standard, pevný bod pravé a levé houpačky“, i když je sám ve svém díle nijak nešetřil. A Ferdinand Peroutka napsal: „Je-li pravda, že je v této situaci třeba podati ruku buď Zdeňku Nejedlému, nebo panu Kondelíkovi, pak dovolte, abych ji podal tomuto. Mám dojem, že bych tím podával ruku demokracii“.
Pozitivní zmínka o postavě otce Kondelíka od Ignáta Herrmanna je důležitá. Dnes ho málokdo chápe jako pozitivního hrdinu, a obecně tomu nebylo jinak ani ve dvacátých letech, kdy byl výrok prosloven, jak ukázala Dagmar Mocná v knize Případ Kondelík. Epizoda z estetiky každodennosti.
Muž letící z okna
V této souvislosti se sluší připomenout knihu Kapitalistická revoluce: padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (originál 1986, česky 1993) od amerického sociologa Petera L. Bergera, který v ní tvrdí, že přes svůj historický úspěch – nebo paradoxně právě kvůli němu - trpí střední vrstva „mýtickou deprivací“. Berger neváhá uvést pro ilustraci své teze anekdotu. Oděvní firma čelí bankrotu. Její dva majitelé losují, kdo z nich spáchá sebevraždu, aby druhý z nich získal pojistku a udržel firmu v chodu. Ten, na něhož padl los, se rozloučí s celým osazenstvem firmy, vyjede výtahem do nejvyššího patra budovy a skočí. Během pádu se dívá do oken dalších podniků v téže budově, vesměs konkurentů jeho firmy. Když prolétá kolem okna svého společníka, ještě stihne před smrtí zavolat: „Stříhej samet!“
Peter Ludwig Berger (1929) - americký sociolog a luteránský teolog.
Tento příběh je opravdu jen anekdota, nikdy se nemůže stát pozitivně přijímaným mýtem, protože žádný druh podnikání nelze chápat jako dostatečný důvod pro hrdinské sebeobětování. Naopak hesla používaná k propagování socialistických idejí se ve chvíli smrti podle Bergera hodí dokonale. Zatímco socialismus je totiž sám o sobě mýtem, neuskutečnitelným snem o budoucí říši, a proto může inspirovat (a také inspiroval) mnoho básnických vizí, výhody kapitalismu dosažitelné skutečně jsou, a co je dosažitelné, „vzbuzuje pohrdání a vypadá lacině“. Proto je samo o sobě těžké napsat nějakou umělecky zdařilou chválu úspěšného měšťana či středostavovského podnikatele.
Téma stále živé
Zde můžeme doplnit Ossowskou: aby Defoeův hrdina prokázal „všeliké ctnosti, které se daří v životě středního stavu“, a byl zároveň hrdinou aspoň trochu hodnověrným i čtenářsky přitažlivým, tvoří pro něj autor modelovou situaci, vysílá jej do exotického prostředí vzdáleného ostrova, na nějž nemá smysl o nějaké společenské struktuře či společenských vrstvách mluvit.
Daniel Defoe (1660 – 1731) - anglický spisovatel a novinář, představitel novoklasicismu.
Téma středních vrstev je každopádně stále živé. Jedni dnes burcují na poplach s tím, že střední vrstvy chudnou a ztrácejí své ekonomické zázemí, jiní uvažují nad tím, že buržoazie přejímá životní styl bohémů („bobos“). Můžeme se ale vrátit i k socioložce Maria Ossowské a společně s ní se ptát i na to, zda a kdy u nás vznikne vrstva lidí, kteří v sobě dokáží sloučit přičinlivost, praktičnost a schopnost vydělat velké peníze s velkorysostí a vytříbeným estetickým vkusem, a budou třeba podporovat „vysoké“ umění, i když je zrovna tohle umění zpravidla neoslavuje.
