Asketický zevnějšek Pia XII. (1876-1958) a jeho smysl pro veliká gesta v doslovném i přeneseném slova smyslu působily jak na zástupy, tak na jednotlivce, jimž uděloval audience. Šlo o velkého muže, shodovali se jeho obdivovatelé i nepřátelé. I dávno po své smrti zůstává diskutovanou postavou. Na tom staví anglický novinář a historik John Cornwell (1940) v obsáhlém portrétu Hitlerův papež.
V čem je problém? Piu XII., od jehož úmrtí uplyne 9. října padesát let, se klade za vinu, že v průběhu druhé světové války se nejen nezastal židovských obětí z celé Evropy, nýbrž že nic neudělal ani pro římské Židy, kteří i ve středověku požívali zvláštní ochranu mnoha papežů. Problém Piovy viny zpopularizovala hra německého dramatika Rolfa Hochhutha Náměstek (1963). Mnoho lidí posuzuje Pia XII. právě podle ní, byť spisovatel zacházel s historickými reáliemi velmi volně. Cornwell naproti tomu dostal příležitost prozkoumat dosud neznámé dokumenty z vatikánských archivů. Podle svého tvrzení měl nejdříve v úmyslu dokázat, že obvinění papeže jsou nepodložená. Jak se však seznámil s historickými fakty, svůj názor změnil.
Vlivný dramatik a fakta
Máme-li shrnout Cornwellovu tezi, bylo to s Piem XII. asi takto. Eugenio Pacelli (vlastní jméno Pia XII.) byl chlapec z rodiny příslušející k té časti italské šlechty, která od éry papeže Pia IX. byla pevným stoupencem papežství (a nikoliv království). Pius IX. je pro pochopení katolictví druhé poloviny 19. a celého 20. století klíčovou postavou.
Původně liberál, ale když se proti němu postavily revoluční síly a on musel v přestrojení prchat ze svého paláce, stal se z něj zarytý konzervativec, usilující o centralizaci moci v církvi. Vyhlásil dogma o papežské neomylnosti a primátu papeže - tedy právu mít pravomoc nad každým jednotlivým katolíkem. Tento trend pokračoval a sílil za jeho nástupců; mimo jiné proto, že po sjednocení Itálie po staletích zanikl církevní stát. Katolíci žili s pocitem, že jsou moderní dobou a jejími trendy ohroženi.
. Benedikt XVI. je pro blahořečení kontroverzního papeže Pia XII.Podle agentury ČTK se papež Benedikt XVI. dnes vyslovil pro pokračování procesu blahořečení svého někdejšího předchůdce Pia XII. Učinil tak při dnešní mši k uctění památky papeže zesnulého před 50 lety, o jehož postojích v době holokaustu, považovaných za příliš pasivní a shovívavé, se vedou spory. |
V této atmosféře vyrůstal i Pacelli, od mládí směřující k duchovní dráze. A nejen to, podle Cornwella byl ovlivněn tehdy všudypřítomným antisemitismem: "Na via Giordano, kde se Pacelli narodil, bylo totiž po staletí zvykem, že noví papežové cestou do baziliky sv. Jana Lateránského vykonávali protižidovský ceremoniál.
Pontifex se tam zastavil, aby z rukou římského rabína přijal kopii Pentateuchu, pěti knih Mojžíšových, v přítomnosti jeho souvěrců. Papež potom obrátil text vzhůru nohama a prohlásil, že uznává Mojžíšovy zákony, ale odsuzuje tvrdá srdce židovské rasy. Katoličtí teologové totiž odpradávna pevně věřili, že kdyby Židé s otevřeným srdcem naslouchali důkazům křesťanské víry, okamžitě by pochopili své pomýlení a konvertovali by.“
Aristokratický Pacelli nikdy nepobýval v semináři jako ostatní kandidáti kněžství; nikdy nepřišel do styku s běžnými vrstvami lidí jinak než v oficiálním styku. Od počátku své dráhy se pohyboval v diplomatických kruzích. Když se stal papežským vyslancem v Bavorsku, prožil tam roku 1919 vznik takzvané "republiky rad“, tedy komunistický pokus o puč - a čelil tam opakovaným pokusům komunistů proniknout na nunciaturu a ukradnout jeho automobil.
Podle Cornwella se Pacelliho osobnost, která hrála roli v jeho předválečném a válečném rozhodování, utvářela právě těmito vlivy: konzervativním katolicismem doby Pia IX., aristokratickým a individualistickým duchem rodinné výchovy, prostředím diplomacie a práva a bytostným strachem ze šíření komunismu.
. O knizeHitlerův papež John Cornwell Přeložila Zdeňka Marečková. BB/art, Praha 2008, 416 stran, náklad neuveden, doporučená cena 299 korun. |
Cornwell však Pacellimu neupírá osobní ctnosti: zatímco Hochhuth papeže zobrazil jako hrabivou postavu, Pius XII. byl ve skutečnosti asketa, rád sice obklopený atributy papežské moci, nicméně osobně nepřikládající světským požitkům velkou váhu. Málo spal, snídal sklenici mléka, jeho osobní pokoj byl - ve srovnání s honosnými oficiálními místnostmi - strohý. Autor si ani nemyslí, že by Pius XII. k holokaustu mlčel ze zbabělosti.
Argumentuje například tím, že se zapletl počátkem války do spiknutí německých důstojníků proti Hitlerovi - papež se pokoušel zprostředkovat kontakt mezi nimi a západními mocnostmi. Přitom církevní stát tvořil drobnou enklávu obklopenou ze všech stran Mussoliniho fašistickou Itálií. I veškerý elektrický proud přicházel do církevního státu jen z Itálie.
Značná část vatikánských diplomatických depeší byla rozšifrována italskou tajnou službou. Kdyby se věc s pučem provalila, mohl být s papežským panstvím rychlý konec. Přesto to Pius XII. risknul. Cornwell píše: "Stěží lze přecenit nebezpečnost takového spiknutí pro papeže, kurii a všechny, kteří byli nějakým způsobem s Vatikánem spojeni. Historik Harold Deutsch to zařadil ,mezi nejúžasnější události moderních papežských dějin‘.“
Pane Cornwelle, přeháníte!
Pius XII. kladl důraz na posílení centrální autority církve, takže uzavíral konkordáty - dohody - i s velmi podezřelými režimy. Možná se obával, že by případný papežský protest mohl situaci Židů kvůli nacistické mstě ještě zhoršit. A to je právě jedna z hlavních Cornwellových výčitek.
Dokládá, že nacisté se papeže báli, protože vzhledem k počtu německých katolíků a jejich pocitu šikanování ze strany režimu se mohli vzepřít a režim poškodit. Jenže papež mlčel. Domníval se, že konkordát dojednaný v roce 1933 s Hitlerem církvi pomůže, ale stalo se tak za cenu obětování politické činnosti německých katolíků, Strany středu. Církev měla v ruce jen kus papíru a Hitler si dělal, co chtěl.
Když Cornwellova kniha roku 1999 vyšla v originále, vyvolala kontroverzi. Americký historik John Lukacs napsal do National Review: "Mohl říci a udělat více. Mohl jednat jiným způsobem. To všechno je pravda. Ale posuzovat člověka podle toho, co neřekl nebo neudělal, je obtížný úkol, pokud jde o nalezení pravdy.“ Lukacs měl výhradu i k titulu "Hitlerův papež. Tajný příběh Pia XII.“ Podle Lukacse nebyl Hitlerovým papežem, nýbrž jen papežem nadmíru opatrnickým a kolem jeho činnosti za války mnoho tajného nezbylo.
Dalším kritickým recenzentem byl konzervativní americký rabín a historik David G. Dalin. V knize The Myth of Hitler’s Pope (2005) připomněl, že Cornwell (stejně jako jiní autoři) nezmiňuje záchranu tří tisíc Židů, kteří získali útočiště v papežově letním sídle Castel Gandolfo; dostávali tam košer jídlo a v papežově soukromých prostorách se rodily děti. Podle Dalina by měl izraelský památník obětí holokaustu Jad Vašem uznat papeže za "spravedlivého mezi národy“. Proč se na Pia XII. útočí? Podle Dalina kvůli vnitrocírkevním sporům - liberálové usilují zasadit ránu současnému směřování církve.
Už zase: bilion není bilion
Ještě dvě poznámky. O kontroverzní postavě píše kontroverzní autor. John Cornwell kdysi pobýval v chlapeckém semináři. Jeho atmosféru zpracoval v autobiografické knize Seminary Boy (2006). Zatímco se jeho vrstevníci na prahu dospívání věnovali rock’n’rollu, Cornwell a jeho přátelé žili v uzavřené tradiční atmosféře církevní instituce. Knězem se sice nestal, ale téma církev ovlivnilo jeho spisovatelskou dráhu. Tématu papežství se věnoval i v jiné mediálně vděčné kauze, totiž náhlé smrti Jana Pavla I. v roce 1978.
V publikaci A Thief in the Night (1989) popřel, že by byl Jan Pavel I. zavražděn, a kloní se k verzi, že papežova smrt byla zapříčiněna přepracováním a zanedbáním zdravotního stavu. Z Cornwellova postoje k církvi lze snad vycítit jakousi Hassliebe, jak tomu říkají Němci, spojení lásky a nenávisti. Je tu fascinace tématem spojená se značnou mírou kritiky. Pro historika je to dobrý zdroj energie a zároveň riziko.
Druhá poznámka se týká české verze recenzované knihy. Několikrát, až ke smutné směšnosti, se v ní opakuje ona známá chyba v překladech z angličtiny, kde bilion se překládá jako bilion, a nikoliv miliarda (například na straně 200: "Když Pacelli viděl, jaké ohromné síly se sbírají k válce, mohl se spolehnout na loajálnost a zbožnost půl bilionu lidí...“). Nebo jiná věc: na straně 201 čteme, že "od počátku čtyřicátých let, kdy navštívil horníky v Bavorsku, byl na veřejnosti viděn pouze v sutaně s purpurovou šerpou a hedvábném plášti“. Počátkem čtyřicátých let byl však Pacelli už papežem; k odhalení téhle chyby není třeba mít historické znalosti, vyplývá to z toho, co je v knize samé.
Přes tyto - snadno odhalitelné - šrámy můžeme Hitlerova (nebo spíše Cornwellova?) papeže číst i jako svého druhu román. Je to v tomto podání příběh člověka, který je náměstkem všemohoucího Boha - a přitom zcela bezmocný.
