"Kouřím, piju, žiju zdravě," směje se naoko. Veselé to ale není.
O smrtelné infekci v jeho těle se lidé nejsnáze dozví přímo od něj. Jako pracovník sdružení AIDS Pomoc o životě s nemocí přednáší. - čtěte HIV se v Česku šíří nejrychleji v historii
Zdůrazňuje: jen proto mě život s HIV pozitivitou neomezuje, že mi ji lékaři zjistili včas a hned začali s léčbou.
Hornych si svým peklem už prošel. Před nákazou byl osm let na pervitinu, čtyři roky si drogu píchal.
V pražské drogové komunitě se nemocí nakazil zřejmě díky injekčním stříkačkám, které sdílel se svým bratrem.
A u bratra HIV pozitivitu zjistili doktoři náhodou: díky předoperačnímu vyšetření. V drogové komunitě, kde byl i Hornych, pak byli ještě další dva nakažení.
Hornych se pak vyrovnával se třemi druhy muk: smířit se s tím, že má HIV, do toho mu zemřel bratr a musel přestat brát drogy. "To byla moje jediná šance," vzpomíná dnes.
Po úspěšné protidrogové léčbě nastoupil do sdružení AIDS Pomoc.
Je gay a seznámil se tam se svým nynějším přítelem, který je také HIV pozitivní - už dvacet let.
Oba užívají léky na HIV a dodržují prevenci - při sexu zásadně užívají kondom. I oni dva by mohli svou nákazu jinak výrazně zhoršit. Druhy virů u různých nakažených se totiž liší.
Podmínkou pro to, aby život s HIV nebyl umíráním, je, aby člověk, pokud se chová "rizikově", si asi tři měsíce po takovém chování nechal udělat testy na AIDS. Pak má šanci, že v jeho těle bude pod kontrolou množství a odolnost jeho "osobního" typu viru HIV.
I to jsou drobnosti ze života člověka s virem HIV, o kterých na besedách vypráví Martin Hornych.
