Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Byl, či nebyl svět před půlstoletím krůček od jaderné války?

  8:40aktualizováno  8:40
Tento měsíc si připomeneme 50. výročí kubánské raketové krize – oněch 13 dní v říjnu 1962, během nichž měl svět pravděpodobně nejblíže k velké jaderné válce. Americký prezident John F. Kennedy veřejně varoval Sovětský svaz. Sovětský vůdce Nikita Chruščov se však rozhodl Kennedyho červenou čáru kradmo překročit a postavit Američany před hotovou věc. A když pak americký průzkumný letoun rakety objevil, vypukla krize naplno.

Kubánská krize - snímek kubánských a sovětských pozic z letounu U-2 | foto: http://warandgame.com

Někteří Kennedyho poradci naléhavě vyzývali k leteckému úderu a k invazi za účelem zničení raket. Kennedy mobilizoval vojáky, ale současně získal čas, když ohlásil námořní blokádu Kuby. Krize pominula ve chvíli, kdy se sovětské lodě převážející další rakety obrátily nazpátek a Chruščov souhlasil s odstraněním stávajících raket z ostrova. Jak to popsal tehdejší americký ministr zahraničí Dean Rusk: „Hleděli jsme si upřeně do očí a myslím, že ten druhý prostě ucukl jako první.“

Začátkem roku 1961 na poradě v Soči s Nikitou Chruščovem konstruktéři Ivan Makejev a Michail Jangel

Začátkem roku 1961 na poradě v Soči s Nikitou Chruščovem konstruktéři Ivan Makejev a Michail Jangel

Na první pohled to byl racionální a předvídatelný výsledek. Pokud jde o jaderné zbraně, měly Spojené státy převahu 17:1. Sověty jednoduše přezbrojily. Přesto USA neprovedly preventivní útok na sovětská raketová sila, která byla relativně zranitelná, poněvadž riziko, že třeba i jen jedna nebo dvě sovětské rakety budou odpáleny na některé americké velkoměsto, postačovalo k odstrašení prvního úderu. Kennedy i Chruščov se navíc obávali, že racionální strategie a opatrná kalkulace by se mohly vymknout kontrole. V jednom ze svých dopisů Kennedymu použil Chruščov pro tento stav svěží příměr: „My ani vy bychom nyní neměli tahat za konce provazu, na kterém jste navázali uzel války.“

John Fitzgerald Kennedy při inauguraci (20. ledna 1961)

John Fitzgerald Kennedy při inauguraci (20. ledna 1961)

Pohled po čtvrt století

V roce 1987 jsem byl členem skupiny akademiků, kteří se v rámci studia této krize setkali na Harvardově univerzitě s dosud žijícími Kennedyho poradci. Kennedyho ministr obrany Robert McNamara prohlásil, že byl v průběhu krize stále opatrnější. V té době se domníval, že pravděpodobnost jaderné války v důsledku krize může činit zhruba jedna ku padesáti (když se ovšem v 90. letech dozvěděl, že Sověti již tehdy jaderné zbraně na Kubě měli, začal toto riziko zpětně hodnotit jako mnohem vyšší).

Kennedyho ministr financí Douglas Dillon zase uvedl, že riziko jaderné války se podle jeho tehdejšího mínění rovnalo zhruba nule. Neuměl si představit, jak by se mohla situace vyhrotit až v jadernou válku, a proto byl ochoten tlačit na Sověty tvrději a podstupovat větší riziko než McNamara. Generál Maxwell Taylor, jenž tehdy působil jaké předseda Sboru náčelníků štábů, rovněž pokládal riziko jaderné války za nízké a stěžoval si, že ze strany USA to Sovětskému svazu prošlo příliš snadno. Domníval se, že Američané měli odstranit Castrův režim.

Riziko ztráty kontroly nad situací těžce doléhalo i na Kennedyho, který proto zaujal uvážlivější pozici, než bylo některým jeho poradcům milé. Z celého příběhu plyne morální ponaučení, že i malé jaderné odstrašení dokáže být velmi úspěšné.

Kubánská krize - stav 17. října 1962 (An aerial view showing the medium range

Kubánská krize - stav 17. října 1962 (An aerial view showing the medium range ballistic missile field launch site number two at Sagua la Grande)

Strach i jen z jedné rakety

Celá raketová krize však stále obsahuje několik nejednoznačných aspektů, kvůli nimž je obtížné připsat výsledek výlučně jadernému faktoru. Veřejnost se shoduje na tom, že USA vyhrály. Jak výrazně a proč vyhrály, lze však jen těžko určit.

Kromě toho, že se Sověti podvolili větší americké jaderné síle, lze výsledek vysvětlit nejméně dvěma dalšími možnými způsoby. První z nich klade důraz na relativní význam toho, co bylo pro obě mocnosti během krize v sázce: pro USA bylo na Kubě v sázce víc než pro Sověty, ale současně mohly USA nasadit konvenční síly. Námořní blokáda a možnost americké invaze posílily věrohodnost amerického odstrašení, což na Sověty vyvinulo psychologický tlak.

Druhé vysvětlení zpochybňuje samotný předpoklad, že kubánská raketová krize skončila jasným vítězstvím USA. Američané měli tři možnosti: „vystřílení“ (vybombardovat raketová sila), „vyždímání“ (provést blokádu Kuby, a přesvědčit tak Sověty, aby rakety stáhli) a „vykoupení“ (dát Sovětům něco, co chtějí).

Účastníci krize dlouho příliš nemluvili o aspektu vykoupení. Pozdější důkazy však naznačují, že tichý slib USA stáhnout své zastaralé rakety z Turecka a Itálie byl pravděpodobně důležitější, než se v té době předpokládalo (USA se také veřejně zaručily, že nepodniknou invazi na Kubu).

Můžeme tedy vyvodit závěr, že jaderné odstrašení mělo během krize význam a že jaderný rozměr dozajista figuroval v Kennedyho uvažování. Samotný poměr jaderných zbraní však nebyl tak důležitý jako obava, že i několik málo jaderných zbraní způsobí nepřijatelnou devastaci.

Kubánská krize - snímek kubánských a sovětských pozic, stav ke 14. říjnu 1962

Kubánská krize - snímek kubánských a sovětských pozic, stav ke 14. říjnu 1962

Měli jsme štěstí

Nakolik reálná byla tato rizika? Sedmadvacátého října 1962, krátce poté, co sovětské jednotky na Kubě sestřelily americký průzkumný letoun (a zabily pilota), podobný letoun shromažďující nedaleko od Aljašky rutinní letecké vzorky bezděčně narušil sovětský vzdušný prostor nad Sibiří. Naštěstí nebyl sestřelen. Co je však závažnější a o čem Američané nevěděli, sovětské jednotky na Kubě dostaly rozkaz odrazit případnou americkou invazi – a dostaly také svolení použít pro splnění tohoto cíle taktické jaderné zbraně.

Lze si těžko představit, že by takový jaderný útok zůstal pouze v taktické rovině. Americký analytik Kenneth Waltz zveřejnil nedávno článek s názvem „Proč by Írán měl získat bombu“. V racionálním předvídatelném světě by podobný výsledek mohl nastolit stabilitu. Jak ovšem naznačuje kubánská raketová krize, v reálném světě by tomu tak být nemuselo. McNamara to vyjádřil jasně: „Měli jsme štěstí.“

Joseph S. Nye, Jr

Joseph S. Nye, Jr

Joseph Nye, profesor Harvardovy univerzity, je autorem mj. knihy The Future of Power (Budoucnost síly).

Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.



Autor:


Šafářová v Rozstřelu: Trenéři se mi dřív smáli. Teď je první na světě





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.