Tresty ve formě tvrdých fyzických cvičení, absolutní zákaz vycházek, ostnaté dráty na plotě, mříže v oknech, návštěvy rodičů jen na hodinu měsíčně. To do včerejška platilo pro chlapce, kteří byli v polepšovně zavření.
V ústavu se měli vychovatelé pečlivě věnovat těžko zvladatelným dětem, bylo to však polovojenské zařízení s drsným režimem, kam byli chlapci ze všech ústavů republiky posíláni za trest - na tři měsíce. Většinou za útěky.
Školní inspekce selhala. V polepšovně byla dvakrát a žádné chyby nezjistila. Ve své zprávě z ledna zařízení chválí a tvrdí, že působí příjemným dojmem. Na poměry v Ostravě-Polance upozornila Buzkovou kancelář ombudsmana.
Podle jeho zástupkyně Anny Šabatové byla v Polance porušována práva chlapců i tím, že nesměli ani telefonovat rodičům.
Ministryně nařídila, aby se děti vrátily do domovských ústavů. O budoucnosti oddělení rozhodne příští týden.
Trest pro neposlušné: stovky dřepů a kliků
V ústavu panovaly podle zástupkyně ombudsmana Anny Šabatové poměry horší než ve věznici.
"Nejlepší vynález" vychovatelů uzavřeného oddělení výchovného ústavu v Ostravě-Polance nad Odrou se jmenuje "individuál". To se dělají dřepy s kládou za krkem a vychovatel odpočítává - hodinu, dvě. Dokud neskončí fotbalové utkání ostatních dětí.
Ředitel prý nic netušil
Jednou prý takových dřepů bylo 1800. Když vychovateli zazvonil v kapse mobilní telefon, musel údajně cvičenec i s náloží ustrnout a čekat, dokud si šéf hovor nevyřídil.
"O tom nic nevím, to není možné," divil se zjištěním ministryně školství při její čtvrteční "přepadové návštěvě" ředitel nadřízeného výchovného ústavu v Ostravě-Hrabůvce Pavel Němynář.
Buzkovou nepřesvědčil. Děti vypovídaly poněkud věrohodněji než on. "Takové detaily si těžko mohly vymyslet," míní ministryně.
Tělocvik - sestávající převážně z kliků a dřepů - se tu změnil v trest udělovaný za sebemenší porušení kázně. Chlapci tvrdí, že vychovatelé nebrali ohled na jejich fyzickou kondici či zdravotní stav. Cvičilo se tu každé odpoledne dvě hodiny venku - ať byl mráz, nebo vedro.
"U slabších jedinců to hraničilo týráním," konstatuje Šabatová. "Říkám tomu trénink, ne tělocvik. Jinak bych to nepřežil. Odsekám si tu tři měsíce a budu se snažit zapomenout," svěřil se jeden z chlapců.
Kdo byl slabší, měl prý smůlu hned dvakrát. Druhé "výchovné" metodě se tu prý říkalo "letadlo".
Podle hesla "jeden za všechny" museli pokyny vychovatele při výcviku stíhat všichni. Když tempu nestačil byť jediný z chlapců, dostala "přidáno" celá skupina. To se opakovalo znovu a znovu.
"Hele, letadlo," pravil pak vychovatel a otočil se zády. Překladu všichni rozuměli.Chlapci tvrdí, že větička znamenala: "Nedívám se, vyřiďte si to s tím flákačem sami. Kazí vám to."
Byl to jenom experiment
Oddělení, které ministerstvo školství v roce 1997 zřídilo jako experiment, se vymklo kontrole. Namísto toho, aby byla těžko zvladatelným chlapcům od patnácti do osmnácti let poskytnuta co nejlepší individuální pedagogická péče, se oddělení změnilo v represivní polovojenské zařízení.
Chlapci sem byli posíláni z jiných ústavů na tři měsíce. Většinou za útěky, krádeže či experimenty s drogami.
Zařízení se mezi dětmi přezdívalo "superpasťák". Od zítřka, kdy budou do svých kmenových ústavů převezeni poslední chlapci, v něm zůstane jen 18 tamních zaměstnanců.
Ředitel Němynář se teprve rozhoduje, zda se zařídí podle doporučení Buzkové a skutečně odvolá vedoucího Polanky Vladimíra Pala, který se výchovným metodám "vyučil" jako dozorce ve věznici v Heřmanicích.
Ministryni přiznal, že řízení oddělení "asi tak docela nezvládl".
