Významnou součástí programu byl historický revizionismus a Spojené státy byly vykresleny jako nejvěrnější opora a spojenec Izraele od roku 1948. Ve skutečnosti se americký ministr zahraničí George C. Marshall v roce 1948 snažil prezidentu Harrymu Trumanovi v uznání Izraele zabránit. Rovněž suezská krize roku 1956, kdy USA překazily společný francouzský, britský a izraelský plán na obsazení Suezského průplavu, byla vylíčena v politicky korektním světle stejně jako komplikovaná diplomacie Henryho Kissingera během jomkippurské války roku 1973.
Objetí a polibky
Objetí a polibky Bushe, Perese a izraelského premiéra Olmerta byly nepopiratelně dojemné, ale též znepokojivé – a nejen proto, že na programu povětšinou chyběly seriózní zmínky o Palestincích. Člověk měl pocit, že šlo o jistou obdobu taneční zábavy na Titaniku – vyvrcholení privilegovaného partnerství ve chvíli, kdy už se láme, velkolepá oslava něčeho, co užuž spěje k zániku.
Není to jen otázka odcházejících lídrů Bushe a Olmerta. Vedle oslav osmi výjimečných let "jedinečného přátelství" za vlády Bushe se zdálo zřejmé také to, že se ke konci možná chýlí 41 let trvající zvláštní vztah, uvedený do života šestidenní válkou roku 1967, kdy se USA staly hlavní oporou Izraele.
Příští americký prezident, ať už Barack Obama nebo John McCain, zajisté zachová úzké bilaterální spojenectví. Nebude to ale totéž: i když Amerika zůstane nepostradatelným státem, nebude už jediná. Když byl Bush v Jeruzalémě, byl tam také indický král světového ocelářského průmyslu Lakšmí Mittal. Zatímco Bush byl odcházející přítomností, Mittal představuje nastupující budoucnost, v níž se Amerika bude muset dělit o vliv s nastupujícími mocnostmi, jako jsou Čína, Indie, Rusko, Brazílie a nakonec, pokud se její členové seberou, Evropská unie.
Izraelci ostatně už debatují o významu nadcházejícího postamerického "multipolárního světa" pro bezpečnost jejich země. Bude skutečně až tak špatný, nebo bude mít nějaké světlé rysy?
Podpora od "300 milionů Američanů"
Na úzké pouto mezi Izraelem a Bushovou Amerikou lze zpětně pohlížet jako na vazbu, který má svá pro i proti – zvláštní vztah, který přispěl k uvadající přitažlivosti obou zemí. Izrael právem zřejmě nebude ochoten vyměnit podporu USA za podporu jiné velmoci, ale izraelští lídři, kteří mají už tak dlouho vsazeno na jediného koně, budou teď muset ve svém rozhodování zohledňovat nejen obavy a zájmy Ameriky, ale i dalších mocností.
Problémem, před nímž Izrael stojí, tedy není nahradit podporu přicházející od "300 milionů Američanů", jak se v Jeruzalémě vyjádřil Bush, ale doplnit ji účastným zájmem tří miliard Číňanů, Indů, Rusů a dalších o budoucnost Izraele na zklidněném Středním východě. Nejde o otázku záměny spojenectví, ale spíš vytvoření doplňkového systému bezpečnosti.
Ve snaze zajistit si mezinárodní respekt a legitimitu coby zodpovědní podílníci dnešní rodící se mezinárodní soustavy mají země jako Čína, Indie, ba i Rusko větší zájem na stabilitě než na globálním chaosu. Na jaderný Írán vedený prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem pohlížejí víc jako na hrozbu než jako na kartu, s níž mohou hrát, třebaže jejich dosavadní kroky vůči Íránu se ne vždy shodují s jejich dlouhodobými strategickými zájmy.
Ostatně co se týče odstrašení Íránu od vývoje jaderných zbraní – a vlastně též vyvinutí tlaku na Izrael a Palestince (včetně Hamasu), aby nalezli kompromis – skupina velmocí jako USA, Čína, Indie a Rusko by mohla dosáhnout lepších výsledků než jediná supervelmoc spoutaná svými vlastními rozpory a mezemi.
Čiperná izraelská společnost i ekonomika se zdají být dokonale uzpůsobené do postamerické éry politické a ekonomické globalizace. Neméně důležité je to, že Izrael bude nucen se vyrovnat s realitou palestinského zoufalství, které jedinečný vztah s Amerikou už příliš dlouho umožňuje zamlžovat a obcházet.
© Project Syndicate, 2008.
. Dominique MoisiAutor, zakladatel a přední poradce Ifri (Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy), vyučuje v současnosti na Evropské univerzitě ve varšavském Natolinu. |
