Billa Clintona málem vyhnala z úřadu Monica Lewinská. Ronald Reagan zápasil se skandálem Iran-Contra. Richarda Nixona přemohla aféra Watergate.
Druhé období je zakleté. Prezidenti mají už jen dva roky na splnění smělých plánů, poté veřejnost zajímá nástupce. Přizpůsobují tedy agendu tomu, aby je budoucnost soudila shovívavě.
Ne tak George Bush - přeborník v odvracení historických trendů. Hodlá provést největší sociální reformu od dob F. D. Roosevelta a založit "společnost vlastníků". Jinými slovy, důchodci už nemají jen útrpně čekat na penzi, nýbrž stát se drobnými investory.
Prezident chce šířit demokracii na Blízkém východě se stejnou vervou jako doposud, dotlačit Rusko k demokratickým reformám a zároveň "opravit ploty" s Evropou. Chce podpořit jadernou energii a povolit těžbu v přírodních rezervacích. Snížit natrvalo daně bohatým. A být za to uznáván doma i v zahraničí.
Něco takového se může povést jen odvážlivci se sklonem k hazardérství, který slepě věří ve svou pravdu. Přesně těmito vlastnostmi podle mnohých pozorovatelů George Bush disponuje.
I na jeho přesvědčené odpůrce dělá dojem to, s jakou sveřepostí sleduje cíle. Díky absolutnímu odhodlání dotáhl do konce reformu školství a zdravotního pojištění, které předtím léta vázly na nekonečných debatách.
Okamžitý vojenský zásah v Afghánistánu, okleštění role Kongresu, omezení svobod občanů - kdo může vědět, jestli právě tato opatření nezabránila dalšímu teroristickému útoku na USA?
Jenže nevýhodou Bushova stylu je, že si nikdy moc nelámal hlavu s tím, jak někoho přesvědčit. V podstatě jen vysvětluje důvody svého rozhodnutí. Proč by dělal něco jiného - má přece pravdu. Na tom se sotva něco změní, tak jen doufejme, aby ji měl co nejčastěji.
 Prezident USA George Bush. |
