V rozhovoru uveřejněném v MF DNES 14. prosince 2002 řekl: "Soudil jsem pracovněprávní spor redaktora Československého rozhlasu. V podtextu toho sporu bylo, že podepsal Chartu 77. Já jsem to rozhodl ve prospěch toho redaktora," řekl Bureš. Jeho jméno tehdy neuvedl, protože je prý zapomněl - rozpomněl se až včera. Ale nikdo takový tehdy v rozhlase nepracoval.
"Po roce 1977 v rozhlase už nikdo z chartistů nebyl, všichni jsme v té době měli jiná zaměstnání," říká Jiří Ruml, který podepsal Chartu. Z rozhlasu ho vyhodili hned po sovětské okupaci. Burešův "chartista" nebyl k nalezení ani v odborné příručce, jež obsahuje jména všech významnějších rozhlasových pracovníků.
O několik dní později Bureš na dotaz MF DNES řekl, že se spletl - nebyl to pracovník rozhlasu, ale zaměstnanec nakladatelství Orbis. Ale ani tam žádný chartista nepracoval. "Vy asi nevíte, co to byl Orbis! Tam to byl samý agent StB, odtud chodily peníze na konta v Severní Koreji a v Latinské Americe. Že by tam v osmdesátých letech působil nějaký chartista, mohu vyloučit," říká Richard Urx, bývalý disident, který po pádu komunismu do Orbisu nastoupil na post ředitele.
Po dalších dvou týdnech (a po třetím dotazu redaktora MF DNES) si však Bureš na jméno onoho disidenta přece jen vzpomněl. "Ten člověk se jmenoval Heger, bylo mu už tehdy asi 60. Jeho spis už asi bude skartován. Ale i kdyby, možná ho zasáhla povodeň," uvedl včera Bureš.
Jenže ani napotřetí mu to nevyšlo. "Mezi signatáři Charty žádný člověk jménem Heger není. Mohu to říci se stoprocentní jistotou, seznamy jsem sám vypracovával," řekl Jiří Gruntorád, bývalý sekretář Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a provozovatel knihovny Libri Prohibiti, která mapuje činnost disentu.
Proti Burešovu tvrzení hovoří i to, že žádný z bývalých signatářů Charty (redakce jich oslovila celkem šest) si nevzpomněl na to, že by někoho z jejich kolegů soudil právě on. "Že by pan Bureš soudil nějakého disidenta?" divil se například Jiří Dienstbier. Na začátku osmdesátých let tvořili chartisté malou komunitu lidí, kteří se z velké části navzájem osobně znali.
Pokud by však Bureš přece jen měl pravdu a disidenta (navzdory přání režimu) neodsoudil, musel se zachovat hrdinsky. "Pokud to bylo po roce 1977, musel se pan Bureš zachovat velice statečně, to už to totiž měli komunisté všechno zpracované," říká bývalá advokátka (a polistopadová politička) Dagmar Burešová, která před rokem 1989 zastupovala v pracovněprávních sporech disidenty.
Ani z dalších právníků, kteří tyto spory tehdy dělali (redakce oslovila celkem čtyři), si nikdo na podobný případ nevzpomněl. Na začátku osmdesátých let, kdy se případ podle Bureše měl odehrát, navíc fungoval zaběhnutý systém: spory sice dostávali soudci podle pořadníku, ale politické případy soudili předsedové nebo místopředsedové soudů (za to dostávali od režimu peníze navíc).
"Hrubě se mi to nelíbí. Od prezidentského kandidáta bych očekával něco úplně jiného," komentuje Burešovu informaci o pomoci signatáři Charty Gruntorád. Zatímco jemu a dalším signatářům komunistická vláda znepříjemňovala život, jak mohla, pro Bureše se naopak osmdesátá léta stala startem k budoucí kariéře.
