Prásk se ozval při nárazu služební octavie náměstka policejního prezidenta do modrého renaultu. Řešení incidentu je průzračně jednoduché a Miroslav Antl je se zpožděním čtyřiadvaceti hodin (a po konzultacích s nadřízenými) pochopil.
Odstoupil, a zachoval si šanci jít dál s relativně čistým štítem. Stále ho bude provázet pověst muže, jenž tvrdí, že zabití Romky Heleny Biháriové bylo jen vydíráním a výtržnictvím.
Pan Antl provedl běžný přestupek, který by kohokoli jiného stál zhruba patnáct tisíc a rok bez řidičské licence. V jeho případě je však toto selhání zcela neslučitelné s funkcí, kterou zastává. Není v zemi mnoho osob, u nichž je řízení vozu po vypití dvou piv neprominutelným a zásadním selháním. Vysocí představitelé spravedlnosti a silových resortů patří mezi ně.
Policie dbá na dodržování zákonů a vyhlášek. Přestupek, nad kterým bychom u někoho jiného snad mohli přimhouřit oko (nikdo nezraněn, škoda zaplatitelná), je u jednoho z nejvyšších policajtů v zemi neomluvitelný.
Být to za starých dobrých časů, měl by pan Antl jedinou možnost: obléci si uniformu a ve své kanceláři se služební pistolí zastřelit. To dnes, naštěstí, nemusí. Čeká jej normální kariéra v privátním sektoru a pravděpodobně si na něj političtí přátelé za nějaký čas opět vzpomenou.
V podstatě banální přestupek úředníka však ukazuje na vážnější otázku, byť s řešením Antlova případu přímo nesouvisí: Je okázalá a nekompromisní represe, kterou se Miroslav Antl snažil ztělesňovat, tou ideální cestou pro řešení společenských problémů?
Buď jak buď, bojovníci "za absolutní čistotu" veřejného života ztratili jednu ze svých oblíbených tváří. Pochopí Miroslav Antl, Pavel Severa či Pavel Tollner, že nekompromisní kategorické maximy při střetu s reálným životem málokdy obstojí?
