Po prohraných prezidentských volbách čekal socioložku Ivetu Radičovou pád. Po skandálu, kdy hlasovala za jinou poslankyni, odešla z parlamentu. A aby toho nebylo málo, opustil ji i přítel Ján Riapoš, který jí po dobu kampaně dodával sílu. Sešly jsme se v Bratislavě, před večerem poezie, kde Radičová účinkovala. Tak v ráži jsem ji, za dva roky, kdy poprvé ohlásila kandidaturu, neviděla. Kostýmek vyměnila za rifle a šedivé tílko. Slovník socioložky za poezii beat generation.
Jsem překvapená. Vy recitujete básně?Ano. Poprvé to bylo asi před rokem. Báseň jsem si tehdy mohla sama vybrat. Recitovala jsem text skvělého humoristy, aforisty a spisovatele Petra Gregora. První můj verš byl: "muži jsou z poloviny... no (chvíli váhá) povím to... z hovna".
Kdybyste dnes byla prezidentkou, to byste taky recitovala báseň o mužích (také následuje pauza) z hovna?
Ale ona o tom není. To je jen první verš. Ve skutečnosti je oslavou mužů. A ano. Výběr poezie neměním. Funkce mi nemění vkus. Druhá věc je, že pro prezidenty není příliš zvykem chodit recitovat na literární večery.
Když dnes sledujete prezidenta Gašparoviče, představujete si, co byste dělala na jeho místě?
Ta představa přece musela být jasná už v okamžiku, kdy jsem se rozhodla, že do té soutěže půjdu. Je to stejné, jako je při stejných kompetencích, daných ústavou, viditelný rozdíl mezi prezidenty jako Havel a Klaus.
IVETA RADIČOVÁTřiapadesátiletá socioložka a univerzitní profesorka se v roce 2005 stala ministryní práce a sociálních věcí ve vládě Mikuláše Dzurindy. Do jeho strany SDKÚ-DS vstoupila až v roce 2006. Letos kandidovala na slovenskou prezidentku. Získala sice milion hlasů, ale i tak prohrála. Po volbách odešla i z parlamentu. Důvodem byl skandál, kdy hlasovala za svou stranickou kolegyni Taťánu Rosovou. |
To víte, že mě to mrzí. Prohra mrzí vždycky. Na inauguraci byly okamžiky, třeba když měl prezident inaugurační řeč, kdy jsem si tam opravdu představovala sebe. I to, jak by vypadala ta moje. A mohu vás ubezpečit, že jinak.
Co byste řekla?
Inaugurace měla být řečí o vizi Slovenska, s jasně položenou otázkou Quo vadis? Odpovědí pak mělo být jmenování konkrétních kroků, které lze za funkční období prezidenta pro naplnění této vize udělat. Pak bych vyzvala ke spolupráci jak koaliční politické strany, tak nevládní organizace a zájmová sdružení.
Spolupráce s koalicí, tedy s Ficem, ale není úplně lehká...
Způsob spolupráce (vlády a prezidenta - pozn. red.) vyplývá z ústavy. Ať se to někomu líbí nebo ne, jde o profesionalitu.
Vy jste získala milion hlasů...
Necelý milion! Necelý. Ale cítím se jako nejbohatší milionářka na světě.
... pak jste odešla z parlamentu, nařčena z podvodu, protože jste hlasovala za kolegyni. Nebylo to zbytečné vyklizení pole?
Já jsem neodešla z politiky. Jen nevykonávám poslanecký mandát. A to je rozdíl. Máme zákon, který říká, že v případě, že někdo hlasuje za jiného poslance, jsou dva možné postihy. Ten první je pokárání nebo pokuta. Druhý pak navržení poslanci, aby se vzdal mandátu. Každopádně je však na poslanci, co udělá. Nemusí se ho vzdát. Tu samou legislativu má Evropská unie, kde mají ale jiný výklad. Tam platí, že když poslanec veřejně oznámí, jak chce hlasovat - což byl i ten případ - tak za něj někdo klidně může technicky hlasovat. Není to žádný problém, protože mu nikdo nebere právo jeho volby. Já jsem ale postavila celou svoji politickou, zatím krátkou, dráhu na slušnosti, a aby u nikoho nevznikla pochybnost, považovala jsem za slušné se mandátu vzdát. A je to nový politický precedens...
Na Slovensku obzvlášť...
Ne jen na Slovensku. I v Česku jsem slyšela, že se něco takového ještě nestalo. A bylo by za co. Dodnes jsem přesvědčená, že moje odstoupení bylo slušné a morální. Nejsem tedy poslankyně, ale jsem dál místopředsedkyně SDKÚ DS. Nadále plním všechny politické úlohy, nadále se věnuji sociálnímu právu a nadále se zúčastňuji přípravy všech programových materiálů SDKÚ-DS (Slovenská demokratická a kresťanská únia - Demokratická strana - pozn. red.). Ubyla mi jediná věc. Nejsem přítomná v sále, tudíž když připravuji předlohy zákonů, tak je sama nemohu přednést. Ale kolegové to rádi vykonají za mě. To je celý rozdíl. A taky nemám imunitu a poslanecký příjem.
Poslankyně opoziční SDKÚ-DS Tatiana Rosová (vlevo) a Iveta Radičová během schůze slovenského parlamentu 22. dubna v Bratislavě.
Váš odchod byl šok, třeba Ján Slota se může chlubit majetkem, který mnohanásobně přesahuje jeho legálně vydělané příjmy, a v poslanecké lavici vesele sedí dál.
Na Slovensku se děje všelicos. Od podepisování nepřítomného poslance přes odevzdání zákona, který nebyl schválený v té podobě v parlamentu prezidentovi, vyloučení poslance z parlamentu... Ale já se při svých rozhodnutích neřídím heslem: "Vždyť jsou i horší."
Jak zvládáte prohry?
Neberte to tak, že bych nechtěla zvítězit, ale racionálně jsem byla na prohru připravená.
Co pro vás bylo během kampaně nejtěžší?
Toho bylo hodně. Zvládat tak dlouhé období. My máme přímou volbu, takže o prezidentovi nerozhodují politické strany, ale lidé. Ohmatala jsem si znovu celé Slovensko. Nestěžuji si, ale zatímco v parlamentních volbách je kampaň rozložená na víc lídrů a 150 kandidátů je v terénu, v prezidentských volbách je v terénu jen jeden. I když chci zdůraznit, že i když jsem nebyla s reprezentanty SDKÚ na billboardech, tak jako byl pan Gašparovič s panem Ficem, neznamená to, že by mě moji kolegové nepodporovali. Ale já jsem kandidovala jako Iveta Radičová a nepotřebovala jsem pomoc jiné tváře.
Nebylo to spíš proto, že Mikuláš Dzurinda není oblíbený?
Získal ve volbách 18,5 procenta, nezískal 29 nebo kolik měl pan Fico se Smerem, ale nadále je to nejsilnější opoziční politická strana. Prohra ve volbách v roce 2006 byla přirozená, prohra v prezidentských volbách, na to jsem vážně byla připravená, vždyť za pět roků ty volby budou zas!
Chcete říct, že budete opět kandidovat na prezidentku?
Zaručeně. Tedy samozřejmě pokud dostanu podporu. Za pět let se může stát hodně věcí, může být jiné rozložení politických sil. Nemůžu dnes vědět, co se stane, ale za sebe můžu říct, že pokud bude zájem a podpora, do toho souboje vstoupím.
I přes všechny útoky, kterým jste čelila? To přece muselo být těžké.
Ano. Nejtěžší bylo odolávat lžím, výmyslům a útokům. Kvůli nehorázné lži, že jsem slibovala autonomii jižního Slovenska, jdu 20. července vypovídat na policii, protože začalo trestní stíhání.
Proti komu?
To vyšetřují. Ale Slovenská národní strana se k tomu přiznala veřejně v médiích, takže to vyšetřování nebude tak komplikované. Hraní maďarskou kartou bylo lží a podvrhem, na který navazovaly billboardy: "Nevolte maďarského prezidenta" nebo "Ať nám Maďaři nevolí prezidenta". To bylo nebezpečné otevírání napětí mezi Maďary a Slováky. To už nešlo o mě. To byla nebezpečná hra pro tuto zemi. Pak mě nařkli, že jsem nositelka kultury smrti...
... aha, potraty.
Ano, někteří kněží. Pak, že žiju v konkubinátě.
Podepsaly se tyto útoky na tom, že jste se se svým přítelem Jánem Riapošem po volbách rozešli?
Ne. Ale těch útoků bylo opravdu hodně. Nebylo lehké jim odolávat. Například Fico řekl, že jsem způsobila sociální genocidu zákony, které jsem jako ministryně sociálních věcí přijímala. A propos, pro většinu z těch zákonů premiér Fico, který byl tehdy v opozici, hlasoval. Neřekl ani konkrétně, čím jsem tu "sociální genocidu" spáchala. To se množilo. Vyvrcholilo to asi tím, když mě biskup Baláž přirovnal k Hitlerovi. Já jsem to řešila osobním setkáním a rozhovorem. Vysvětlili jsme si to, jeho to velmi mrzelo. A jeden z kněží se mi nedávno přišel s kyticí růží omluvit. Vyhrála jsem i soud s ministryní práce a sociálních věcí Tomanovou, která mě pro změnu obvinila z klientelismu. Pomaličku se ty nespravedlnosti napravují. Velmi tím trpěli moji blízcí, můj otec byl dokonce připraven vycestovat za biskupem Balážem, a já věděla, že by to dopadlo katastrofou.
Iveta Radičová s přítelem Jánem Riapošem během 2. kola slovenských prezidentských voleb
Myslíte toho osmdesátiletého tatínka, co sleduje internet?
Ano. Koupil si počítač a jezdí na horském kole.
Uvažovala jste, že byste založila vlastní stranu?
Ne. Proč bych to dělala? Novotvary na politické scéně mají krátké trvání. Štěpení na politické scéně jako socioložka nepovažuji za zdravé, slovenská politická scéna potřebuje opak, zejména na pravé straně spektra. Dokonce nám přibývají strany na etnickém, tedy ne na programovém základě, což taky nepovažuji za zdravé. A hlavně pro nový politický subjekt není podstatná tvář, ale program. A program spoluvytvářím pro SDKÚ-DS. Tak si ho mám okopírovat?
Dobře, ale všichni víme, že slovenská opozice byla s podporou na štíru. Pak jste se objevila vy a najednou se začalo mluvit o jejím znovuzrození.
To je výborné. Je dobré vdechnout politické straně nový dech. Je to jiné, když potřebujete zemi dostat z totální izolace, v jaké byla po období "mečiarismu" a jiné zadání je dostat ji z finanční krize. Tak jako jsem přibyla já s jistými řešeními, přibudou i další. Věřím, že v dalších volbách nová tvář překroužkuje mě. Není větší známky pro profesora na vysoké škole, než když může vyjmenovat studenty a říct o nich, že jsou lepší. Totéž platí v politice.
Takže zas na cestě do kopce, na vrchol?
Výsledek prezidentských voleb, počet hlasů, který jsem získala, to bylo z kopce? V roce 2006 jsem získala přes 200 tisíc preferenčních hlasů, letos pětinásobek. Jdu postupně a stále nahoru.
