Dětí rodíme málo a příliv prácechtivých cizinců, kteří by nás živili, je sotva postřehnutelný.
Premiér Špidla ve čtvrtek představil na pražském Žofíně reformu á la Švédsko.
Měla by z pesimistické černé budoucnosti seniorů udělat neutrální šedivou: každý bude mít virtuální účet, a až se rozhodne odejít na vejminek, stát mu podle průměrného věku dožití spočítá, jak vysoká bude jeho renta. Čím víc člověk vydělal a déle pracoval, penze bude vyšší. A naopak.
Sociální demokraté se tím sice před volbami nechlubili, ale i oni musí přiznat: dvě třetiny lidí budou brát o dost méně, než by dostaly dnes. Mezi víc seniorů bude stát dělit mnohem míň peněz.
Je vůbec něco na téhle reformě povzbudivého, tedy kromě větší spravedlnosti? Jen příslib (ale kdo dá ruku do ohně za to, co bude za třicet čtyřicet let!), že stát kvůli penzím nezbankrotuje a nenechá nikoho žebrat.
Vláda by měla také nahlas opakovat, že ten, kdo bude dlouho nezaměstnaný, nemocný či v šedé ekonomice, může skončit na penzijním minimu. Kolik bude? Ještě se přesně neví.
Podle některých propočtů 5300 korun v dnešní měně (kdo dá ruku do ohně za to, co bude za třicet let?).000 Jasné je jen to, že bez soukromého spoření si většina budoucích seniorů nebude moci příliš "vyskakovat".
Mnoho lidí se vlády zeptá: Probůh, a z čeho mám šetřit? A co když se fondy vykradou!? Polovina úspěchu reformy je tak v "osvětové práci", kterou však naši politici neovládají nebo je nebaví.
Druhá polovina je v dohodě vlády s opozicí. Penzijní systém nelze jako hračku předělávat s každými volbami. V opisovaném Švédsku si lidé musí spořit povinně, i když jen trochu.
Není to zrovna nejsvobodnější volba. Ale: v roce 2050 tu budou žít tři miliony lidí starších pětašedesáti let. Když si nenaspoří, řekne jim snad někdo "máte smůlu a zaslouženě hladové minimum"?
Budou přece jednou z nejsilnějších voličských skupin. Povinné spoření je rozumnou obranou reformy proti nerozumu.
