Budou muset zdravotně postižení u nás skákat padákem?

Většina pracovníků neziskové sféry se již nyní potýká se špatnou organizací rozdělování státních peněz a jejich nedostatkem. Týká se to zdravotníků a sociálních pracovníků, ale i učitelů, zaměstnanců občanských sdružení zdravotně postižených a podobně.

Jejich situaci velice komplikuje  také skutečnost,  že stát způsob financování  jejich práce zřejmě ani nezajímá  a  do budoucna s ním vůbec nepočítá, a to ani po stránce  legislativní.   O tom, že  například veškerá sociální  péče má být vyjmuta z rozpočtu státu a má přejít  zcela  pod kompetenci  krajů se již psalo a diskutovalo, a je známo  také to,  že tento krok nemá žádnou oporu v zákoně, chybí  příslušná legislativní opatření  v podobě zákona o sociálních  službách.   Přesto se však tato "pohroma" zřejmě  uskuteční.   Krajská zastupitelstva budou rozhodovat kupříkladu o tom, jaké  organizaci zdravotně postižených přidělí peníze a jakou  nechají padnout. Podle  čeho se budou kraje rozhodovat? Obávám  se, že podle osvícenosti tamních úředníků  a také podle  toho, zda v příslušném kraji mají peníze, či nikoliv.  Vám  dáme,  vám ještě taky, no a na vás už se nedostane. Nastane  u nás migrace zdravotně  postižených? Budou se handicapovaní  lidé stěhovat z krajů bohatších do chudších?   Myslí si  snad představitelé našeho státu, že  tímto krokem neziskovky  vychovají  k větší samostanosti? Že budou pracovníci neziskovek  více motivováni k tomu, aby  si hledali sponzory ze soukromých  zdrojů? Pak je jako pracovník občanského  sdružení zdravotně  postižených musím upozornit, že pro kvetoucí sponzoring  musejí  být vytvořeny také příznivé legislativní podmínky. A jak  je tomu u nás?  Firmám se sponzoring prostě "nevyplatí".Ne každé  sponzorství je totiž viditelné  na veřejnosti a slouží zároveň  jako reklama. Proto by měly mít sponzorující  firmy a společnosti  šanci  získat od státu také jiné výhody, například daňové  úlevy.  Současná situace sponzoringu nepřeje. Bez problémů  sponzoři podporují  snad jen oblast sportu, právě pro jeho  mediální sledovanost.  Nedávno mi to  jeden zainteresovaný  sportovní sponzor vysvětlil slovy, že sport je záležitostí  pro každého, je to "taková přirozená součást života." Takže  asi budeme muset  všechny zdravotně postižené lidi  vyhnat  zdolávat Mont Everest, nebo se domluvit  na hromadném seskoku  padákem. Čím více lidí bude seskakovat, tím více bude  přítomných  novinářů a tím více sponzorů akci podpoří. To, co zbyde,  si rozdělíme  mezi naše organizace. Bude nás tolik, abychom  vydělali peníze pro  všechny naše zdravotně postižené  spoluobčany?