Úvodní start Středomořské unie celý podnik téměř potopil. Sarkozy původně navrhl klub evropských a z větší části arabských států podél Středozemního moře, přičemž vyvolal dojem, že promluvil, aniž by si věc řádně promyslel. Šlo by v zásadě o podnik, který by řídili Francouzi a hradil zbytek Evropy. To nemělo dobrou odezvu, zejména mezi Němci ne.
Vzniklo silné podezření, že se Francouzi pokoušejí najít způsob, jak si vztahem, který bude dostatečně vzdálen členství v Evropské unii, koupit Turecko.
Předzvěsti tedy pokusu o oživení evropského vztahu se středomořskými partnery příliš nepřály. Do doby velkolepého červencového summitu v Paříži, který vyslal nový klub na cestu, však už byla počáteční podezření z velké části překonána. Sarkozy svým evropským kritikům vyhověl a dosáhl diplomatického triumfu. Brzy uvidíme, zda má tato iniciativa něco do sebe, nebo zda jde jen o čerstvě přelakovanou starou a vyčpělou myšlenku.
Skvělý Barcelonský proces
Původní Barcelonský proces, zahájený v roce 1995, byl skvělým plánem. Zamýšlen jako ekonomické a politické pozadí prosazování míru prostřednictvím budování důvěry na Středním východě byl obdivuhodným uznáním dějinných, obchodních, kulturních a politických vazeb Evropy k jejím sousedům na jih od moře, které nás všechny během let svádělo dohromady.
Byly tu aspirace na vznik oblasti volného obchodu do roku 2010. Objevily se závazky k politické integraci založené na sdílených hodnotách. Působily vzájemné vazby mezi lidmi. Vzniklo fórum, kde se Izraelci a jejich dlouholetí arabští nepřátelé mohli posadit a diskutovat o jiných věcech, než je Západní břeh a pásmo Gazy. Existoval rozvojový rozpočet. A probíhala setkání. Tolik setkání.
Ani zdaleka nešlo o bezcenné úsilí. Prostřednictvím grantů a levných úvěrů se financovaly rozvojové projekty a ty zřejmě alespoň zčásti přispěly ke zvýšení přitažlivosti Maghrebu a Mašreku pro zahraniční investory. Proběhlo určité snížení zemědělských i jiných cel EU. V některých zemích, zejména v Maroku a Jordánsku, přispěl dialog o politické reformě – a eura na její podporu – k rozvoji tohoto procesu. Probíhala jistá spolupráce ohledně společných problémů, jako jsou drogy a nelegální přistěhovalectví.
Úspěch Barcelonského procesu coby zásadní složky politiky Evropy vůči svým nejvýznamnějším sousedům byl však hubený: skvělý nápad se na odpalovací rampě stěží dokázal odlepit od země.
Sarkozy si potlesk zaslouží, ale...
Sarkozy si tedy zaslouží, abychom mu alespoň dvaapůlkrát provolali slávu za to, že se jej snaží oživit. Má-li ale Středomořská unie dokázat víc, než čeho se podařilo dosáhnout při jejím prvním zhmotnění, bude se muset stát celá řada věcí.
Zaprvé, Evropa dokáže lépe o oblastech volného obchodu hovořit než volný obchod zajistit. Stále například existuje příliš mnoho bariér brzdících zemědělský obchod mezi Severem a Jihem. A hádejte, kterápak země stojí v čele opozice vůči jakémukoli zřetelnějšímu otevření evropského zemědělství. Předstup, Francie, a hrdě se přihlas.
Zadruhé, ač jsme s otevíráním skutečného středomořského trhu byli dosud velice pomalí, překážky volnějšího obchodu mezi státy Arabské ligy nejsou o nic menší.
Zatřetí, je výborné, že Sarkozy v Paříži zahájil vyprošťování Sýrie z diplomatického vakua. Musíme také doufat, že úspěchem budou požehnány i jeho snahy působit jako zprostředkovatel míru mezi Palestinci na Západním břehu a Izraelem.
Je ale pravda, že Evropa navzdory všem odvážným snahám Javiera Solany v seriózní politice na Středním východě chybí. Neodvážili jsme se zkřížit cestu Americe. Prakticky neexistující politiku Evropy vůči tomuto regionu si diktují absentující političtí monopolisté ve Washingtonu.
Myslíme to vážně?
Evropa by se měla seriózněji angažovat, i navzdory riziku, že občas podráždí Ameriku, což bude ostatně méně pravděpodobné, jakmile se Bushova vláda odebere do dějin. Pro začátek bychom si měli připustit, že v Palestině nedojde k politickému urovnání, nebude-li součástí Hamás. Událost, která zcela neuvěřitelně měla být první návštěvou bývalého britského premiéra Tonyho Blaira v Gaze během prvního roku jeho mírotvorného působení, musela být kvůli bezpečnostním obavám zrušena. Víc netřeba říkat.
Konečně, Evropa se musí rozhodnout, jak vážně vlastně bere veškeré obdivuhodné výroky v Barcelonském procesu o pluralismu, občanské společnosti, právním řádu a demokracii.
Míní Evropa vážně to, že jedním ze základů našeho středomořského partnerství by mělo být sdílené pojetí lidských práv? Pokud ano, jaké kroky v této věci my v Evropě navrhujeme? Pokud je to ale jen žvást, je lepší si jej odpustit. Říkáme-li něco, co nemyslíme vážně, diskreditujeme jak sami sebe, tak významné principy.
© Project Syndicate, 2008.
