Životy mnoha významných osobností se stávají legendami a legendy, jak dobře víme, nás nechtějí zpravovat o historicky přesném popisu událostí, nýbrž slouží určitým cílům. Život slavného filosofa a přírodovědce Galilea Galileiho (1564-1642) není v tomto ohledu žádnou výjimkou.
Již v prvním století po své smrti byl vykreslován jako symbol boje o svobodné vědecké bádání proti útlaku náboženství a školské (aristotelské) filosofie. Britský básník John Milton z něj ve svém polemickém spise Areopagitica učinil vyobrazení všech obětí náboženské cenzury, zatímco francouzskému filosofovi Blaise Pascalovi posloužil v boji proti jezuitům. A století po Pascalovi jiný francouzský myslitel Voltaire píše o Galileim jako o vězni inkvizice za to, že nevývratně dokázal pohyb Země kolem Slunce. Italský básník a spisovatel Giuseppe Baretti zase v roce 1757 napsal, že Galileo byl odsouzen na šest let žaláře a mučen, protože měl pronést své slavné Eppur si muove – Přesto se točí.
Blaise Pascal (1623-1662) - francouzský matematik, fyzik, spisovatel, teolog a náboženský filozof
Legenda se zrodila a žije dodnes: italský novinář Vittorio Messori se zmiňuje o průzkumu Rady Evropy mezi studenty, z něhož vyplývá, že takřka třicet procent dotázaných se domnívá, že Galileo byl za své názor zaživa upálen, drtivá většina (97 procent!) je přesvědčena, že byl inkvizicí mučen. Je to pravda? Skutečně byl Galileo vězněm inkvizice a mučen? A podařilo se mu předložit nevývratné důkazy platnosti teze o oběhu Země kolem Slunce?
Legenda snesená na zem
Galileo nezačal hájit koperníkovský heliocentrický model před rokem 1609, neboť si byl dobře vědom, že mnohé tehdy přijímané důkazy svědčí proti němu. Teprve objev dalekohledu, který Galileo zdokonalil, a pozorování, jež s jeho pomocí vykonal (povrchu Měsíce, objev měsíců Jupitera), ho utvrdily v přesvědčení, že heliocentrický model oběhu planet je správný. V letech 1613-1615 píše Galileo své slavné koperníkovské dopisy, z nichž jeden byl adresovaný benediktinskému mnichu Benedetto Castellimu. Ten si z něj učinil kopie, z nichž se jedna dostala do rukou Galileiho nepřátel. Již v prosinci 1614 proti Galileimu káže dominikán Tommaso Caccini, pro něhož se z vědecké otázky stává primárně náboženský problém. Jeho spolubratr Niccolo Lorini posílá o dva měsíce později jednu kopii Galileiho dopisu inkvizici do Říma, ta se však po poradě s teologickými experty rozhodla, že na něm nic heretického (v rozporu s naukou katolické církve) není. Galileo se přesto vydává do Říma hájit heliocentrickou nauku. Bez výrazného úspěchu. 26. února 1616 si ho povolal na soukromé slyšení kardinál Bellarmini, jezuita a významný humanistický učenec a teolog. Oznámil mu, že je mu zakázáno veřejně obhajovat či zastávat koperníkovský model oběhu Země kolem Slunce. Dokumenty ukazují, že Galileo bez námitek souhlasil.
Zdá se, že svůj slib Bellarminimu dodržel, v roce 1623 se však jeho přítel a obdivovatel kardinál Maffeo Barberini stal papežem Urbanem VIII. a Galileo vycítil šanci znovu se vrátit k veřejné obhajobě heliocentrické nauky: v únoru 1632 vychází s církevním schválením jeho slavné dílo Dialogy o dvou největších systémech světa. Vzápětí se však objevuje další obvinění z porušení zákazu veřejně hájit či zastávat heliocentrický model. Galileo je roku 1633 povolán do Říma. Co se zde odehrálo, víme poměrně dobře z korespondence z onoho roku, která se odehrála jednak mezi toskánským ambasadorem v Římě Franceschem Niccolinim a státním sekretářem Toskánského velkovévodství, jednak mezi Niccolinim a Galileim.
Galileo Galilei (15. února 1564, Pisa – 8. ledna 1642, Arcetri). Toskánský astronom, filozof a fyzik.
Z korespondence vyplývá, že Galileo přicestoval do Říma 13. února a pobýval v budově toskánského velvyslanectví. 12. dubna se dostavil do paláce římské inkvizice na první slyšení, kde zůstal celkem 18 dní v šestipokojovém apartmánu se sluhou, jenž mu nosil jídlo z velvyslanectví. 30. dubna se vrátil na velvyslanectví. V pondělí 20. června je opět povolán k výslechu, v paláci inkvizice se objevuje o den později a zůstává zde až do 24. téhož měsíce. Podle zachovaných dokumentů bylo Galileimu skutečně vyhrožováno mučením (21. června), nikdy k němu však se vší pravděpodobností nedošlo a Galileo se 22. června objevuje v bazilice Santa Maria sopra Minerva, kde si vyslechne rozsudek inkvizice a musí pronést pokořující slova odvolání. Byl obviněn a usvědčen z hereze středního stupně vážnosti, rozsudek zahrnoval i formální odsouzení k doživotnímu žaláři. Od 24. června však své dny v Římě trávil ve Villa Medici, krátce nato se svolením papeže odcestoval do Sieny, kde žil pět měsíců na dvoře svého přítele, sienského arcibiskupa. Konečně v prosinci 1633 se vrací do své vily v Arcetri nedaleko Florencie, kde až na jednu výjimku (v roce 1638) žil v domácím vězení až do své smrti v roce 1642.
Pádný důkaz v ruce neměl
Legenda je tedy nepravdivá: Galileo nebyl nikdy vězněm inkvizice a nebyl podroben mučení. Je sice těžké hodnotit osobní pohnutky, je však zřejmě nesprávné hovořit o jeho osobním statečném boji proti inkvizici. Ano, bylo mu pohroženo mučením (rigorózním výslechem), nicméně Galileo bez váhání souhlasil s tím, že nebude veřejně zastávat či hájit koperníkovský systém již při prvním setkání s kardinálem Bellarminim v roce 1616, a druhé odvolání z jeho úst slyšeli inkvizitoři ještě dříve, než začali 21. června 1633 hovořit o možnosti přejít k přísné formě výslechu.
Musíme se vzdát i další legendy: Galileo nebyl osamocený vědec hrdě čelící svévolné absolutní moci římské inkvizice. Do otevřeného boje se pouštěl pouze tehdy, když se domníval, že mu někdo mocný kryje záda, a dokonce i při výsleších v Římě za ním stálo Toskánské velkovévodství, jež jeho případ chápalo jako státní záležitost.
Rekonstrukce podoby Mikuláše Koperníka (1473-1543), jehož autorem je Dariusz Zajdel (Centralne Laboratorium Kryminalistyczne Komendy Głównej Policji / Wyższa Szkoła Humanistyczna w Pułtusku).
Zbývá nám poslední legenda obestírající Galileův život: důkaz pohybu Země kolem Slunce. Nikdy žádný takový důkaz neměl a ani mít nemohl (klíčový experiment potvrzující pohyb Země bylo možné provést až v roce 1838) a slapové jevy, jež Galileo uváděl jako hlavní důkaz pohybu Země, má ve skutečnosti na svědomí gravitační působení Měsíce. Spor mezi Galileem a církví nelze chápat jako spor mezi vědeckým pokrokem a středověkým tmářstvím, ztělesněným nedůvěřivým aristotelským filozofem vzpírajícím se pohledět na oblohu dalekohledem. Evidentní důkazy oběhu Země kolem Slunce neexistovaly, Galileo sice získal pozorováním dalekohledem určité nepřímé důkazy platnosti heliocentrismu (objev měsíců Jupiteru, to jest těles neobíhajících kolem Země), hovořily však spíše v neprospěch určité koncepce povahy nebeských těles (pozorování povrchu Měsíce, slunečních skvrn). Neochota Galileových současníků, ztělesněných aristotelským filozofem Cesarem Cremoninim, pohlédnout do dalekohledu nebyla příkladem vírou neseného fanatismu odmítajícího vědecké důkazy. Musíme si uvědomit, že teprve v rámci převratných událostí označovaných jako vědecká revoluce (datující se mezi publikaci Koperníkova díla De Revolutionibus v roce 1543 a Philosophiae Naturalis Principia Mathematica Isaaca Newtona z roku 1687) došlo k uznání důležitosti role vědeckých přístrojů jako věrohodných nástrojů lidského poznání.
Právě díky Galileimu se změnila mentalita vědeckého světa, jenž zpočátku odmítal použití přístrojů, jakým byl dalekohled (jak můžeme vědět, že obraz v dalekohledu je věrohodným obrazem reality?), aby je nakonec učinil důležitým nástrojem posilujícím naše smysly a chránícím je před možností omylu. Galileo tak proměnil dalekohled z nástroje bez vědeckého významu v důležitý nástroj vědeckého poznání, čímž otevřel prostor pro stále masivnější využití přístrojů v rámci vědeckého zkoumání světa.
Sir Isaac Newton (1643-1727) na obraze Sira Godfreye Knellera, rok 1723.
Nezpochybnitelný význam
Galileo byl přelomový myslitel v době zrodu nového paradigmatu vědecké činnosti, prvním fyzikem: pozorování a zkušenost již pro něj neznamenaly to samé, co pro ostatní; jeho fyzika není aristotelskou filozofií hmotné reality, jako tomu bylo pro jeho současníky. Jeho sensate esperienze představují poznatky pocházející z dotazování se přírody v určitém matematizovaném jazyce - nejsou pasivní četbou reality, nýbrž aktivní interpretací, jež si všímá především jejích měřitelných, kvantitativních aspektů. Galileo byl spolutvůrce nového paradigmatu nejen vědy, ale i samotné vědecké činnosti: a jak víme z podrobného popisu Tomase Kuhna (Struktura vědeckých revolucí), vznik nových paradigmat přináší rozkol ve vědecké komunitě, neporozumění, vznik nového jazyka a slovníku; jedním slovem: revoluci. A málokterá revoluce byla tak zásadní, jako vědecká revoluce v podání prvního fyzika a vědeckého experimentátora Galilea Galileiho.
Autor je filozof. Narodil se roku 1977. Vystudoval v Boloni a v Římě, v Itálii přednášel filozofickou logiku a filozofii vědy. Zabývá se analytickou metafyzikou, problémem personální identity, filozofickou logikou. Na 1. LF UK v Praze se věnuje bioetice. Hlavní autor monografie Lidské embryo v perspektivě bioetiky.
