Science fiction sice stárne rychle, ale má dlouhý posmrtný život. V uplynulém desetiletí se zástupy psychologů, neurovědců a evolučních biologů snažily odhalit neuronový „mechanický strojek“, z něhož lidská mravnost vychází. Vydali se po stopách evolučních počátků prosociálních citů, jako je empatie, a začali odhalovat jednak geny způsobující náchylnost některých jedinců k nesmyslnému násilí a jiných k projevům altruismu, jednak dráhy v lidském mozku formující naše etické rozhodování. Pochopit, jak něco funguje, je ovšem také začátkem objevování způsobů, jak to pozměnit, nebo dokonce řídit.
Chemický pomeranč
Vědci skutečně neobjevili jen některé z mozkových drah utvářejících naše etická rozhodnutí, nýbrž také chemické látky, které tuto nervovou činnost modifikují. Nedávná studie doložila, že antidepresivum Citalopram dokáže změnit reakce jedinců na hypotetické scénáře mravních dilemat. Osoby, jimž byl lék podáván, projevily menší ochotu obětovat jedince, aby zachránily život několika dalším. Jiná série studií ukázala, že podávání hormonu oxytocinu pomocí nosního spreje zvyšuje důvěru a kooperativní chování uvnitř sociálních skupin, ale zároveň omezuje spolupráci s těmi, kdo jsou považováni za cizince. Neurovědci dokonce magneticky „vypnuli“ pečlivě zaměřené oblasti v mozku vybraných lidí, aby překvapivými způsoby ovlivnili jejich mravní úsudek – například jim usnadnili lhaní.
Záběr z Kubrickovy adaptace románu Mechanický pomeranč
Nikdo samozřejmě nevyvíjí „pilulku mravnosti“, která nás promění ve světce. Výzkum ale rychle postupuje a je téměř jisté, že naznačí nové způsoby jak přetvořit naše morální instinkty, city a motivace. Měli bychom své rozšiřující se vědecké poznání základů lidské mravnosti využít k morálnímu zlepšování lidí?
Mechanický pomeranč byl obviňován z glorifikace násilí a některé jeho scény je stále těžké sledovat. Sám Burgess ale tvrdil, že jeho román má téměř křesťanské poselství: lidmi nás činí naše svoboda zvolit si jak dobro, tak zlo, a jestliže společnost jedince drtí, aby žil v servilní konformitě, není to o nic méně ohavné než sadismus psychopatů jako Alex, ba možná ještě ohavnější.
Mám dojem, že většina lidí se s tímto názorem ztotožní. Budou zajedno s tím, že naše schopnost rozlišovat dobro a zlo není rozbitý strojek, který by vědci měli opravit, nýbrž cosi cenného, co bychom měli ochraňovat.
Ovšemže na většinu z nás není třeba nikterak působit, aby v nás znásilnění či mučení vyvolávalo odpor. To však neznamená, že jsme mravně dobří či dostatečně dobří. Zatímco čtete tyto řádky, zcela obyčejní lidé kdesi ve světě páchají na jiných nevyslovitelné věci. I v nejvyspělejších a nejmovitějších společnostech je nutné rozsáhlé a koncentrované úsilí, aby byla zachována i jen minimální slušnost: připomeňme si zámky, bezpečnostní alarmy, policii, soudy, věznice. Nadto není jisté, zda nám na ostatních skutečně sejde nebo zda lidem méně šťastným dáváme dost.
Omezená schopnost být dobrý
Člověk se rodí se schopností být mravný, ale jde o schopnost omezenou, která není připravena na řešení etických spletitostí moderního světa. Tisíce let lidstvo ve snaze přimět lidi ke slušnému chování spoléhá na vzdělávání, přesvědčování, společenské instituce a hrozby reálným (či nadpřirozeným) trestem. Všichni bychom mohli být mravně lepší, ale je jasné, že tradiční přístup nás mnoho neposune. Neplatí, že se lidé znenadání začnou chovat lépe, předložíme-li jim více faktů a statistik nebo lepší argumenty.
Vojenský specialista Jeremy Morlock pózuje se zabitým afghánským civilistou.
Neměli bychom tedy ukvapeně zavrhovat úvahu, že by mohla pomoci věda – v prvé řadě tím, že nám pomůže vytvořit účinnější instituce, podnětnější mravní výchovu či přesvědčivější etické argumenty. Věda ale může nabídnout i bezprostřednější způsoby ovlivňování našich mozků.
Science fiction naše možnosti občas spíš zužuje, než rozšiřuje. Pokoušet se mravnost prosazovat brutálním donucováním by bylo přinejmenším odsouzeno k nezdaru. Vlády nesmí získat pravomoc řídit mravní kodex svých občanů – víme, že kdyby takovou moc získaly, zneužily by ji.
Bylo by ideální, kdyby jedinci mohli svobodně zkoušet různé způsoby sebezdokonalování, ať už praktickou dbalostí, čtením etických spisů anebo užíváním „pilulky mravnosti“. Je ale také pravda, že ačkoliv někteří lidé rádi berou prášky, po nichž se lépe cítí nebo bystřeji myslí, není až tak jisté, že by lidé skutečně chtěli užívat pilulky, které by je mravně zdokonalovaly. Není zřejmé, zda lidé chtějí být morálně lepší. Navíc ti, kdo pomoc potřebují nejvíc, jako psychopatický Alex, by to pravděpodobně chtěli nejméně.
Jde samozřejmě o hypotetické otázky. Dosud nevíme, co je možné. Je ale lepší tuto etickou diskusi začít raději příliš brzy než příliš pozdě. I když jsou „pilulky mravnosti“ jen science fiction, vyvolávají hluboké otázky. Budeme je chtít užívat, budou-li jednou k dostání? A pokud chtít nebudeme, co to o nás vypovídá?
Corina Fusu ukazuje důkazy mučení v moldavských věznicích
Následky mučení v moldavských věznicích
Guy Kahane je zástupcem vedoucího Uehirova centra pro praktickou etiku při Filozofické fakultě Oxfordské univerzity.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. www.project-syndicate.org. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
