V regionu Poitou-Charentes, jemuž poslední roky předsedala, jí totiž dýchá na záda konkurenční socialistický kandidát Olivier Falorni, muž s místními kořeny, bývalý první tajemník regionu, který se umístil v první kole 10. června o pouhé tři procenta v závěsu za ní: 32, 03% proti 28, 91%. Falorni, syn protifašistických poválečných emigrantů, si stěžuje, že Royalová (nar. 1953) byla dosazena na kandidátku z Paříže, a to bez sebemenší konzultace s regionem. Někteří to potvrzují i nahlas. Jiní pouze šeptem. Slogan hlavní města regionu La Rochelle zní ostatně: Belle et rebelle (Krásné a vzpurné).
Koho podporuje prezident?
Vypadá to jako soutěž: Paříž proti venkovu. Na podporu Ségolene Royalové do La Rochelle vyrazila v úterý dokonce první tajemnice socialistů Martine Aubryová (PS) společně Cecílie Duflotovou, ministryní bydlení a zástupkyní partnerského seskupení Evropa-Ekologie-Zelení (EELV). Setkání to bylo dojemné, protože Royalová toho okamžiku využila k opakování jediného spojení, v němž zdůraznila, že „je samozřejmě“ jedinou kandidátku PS a „samozřejmě“ má podporu prezidenta, což je „naprosto normální“. Ano, mohlo by být…
Na podporu Hollanda se ale odvolával v prvním kole i její protikandidát. Také on kandidoval za „prezidentskou většinu“. Na společné fotografii s prezidentem Hollandem uvádí, že také on „samozřejmě podporuje“ svého prezidenta. „Jsem zakotven v prezidentské většině Francoise Hollanda (nar. 1954). Už dlouhých dvanáct let ho doprovázím, byl jsem jeho mandatář už při občanských primárkách, je tedy naprosto přirozené, že se odvolávám na jeho podporu, neboť jsem byl jeden z těch jeho vzácných věrných, když byl sám v úzkých.“
Bývalá prezidentská kandidátka se ale tento týden zasadila, že do druhého kola byla pověřena „podporou prezidenta“ pouze ona. „V tomto okrsku Charente-Maritime, je Ségolene Royalová jedinou kandidátkou prezidentské většiny, která se může odkazovat na moji podporu a mou oporu.“ Napsal ve svém vzkazu prezident Hollande. Komu to ještě není jasné? Oleje do ohně ovšem přilila sotva několik hodin poté, co se Royalová odvolala na podporu Hollanda, jeho současná partnerka Valérie Trierweilerová, která na twitteru vyjádřila podporu Falornimu. „Odvahu Olivieru Falornimu, který se ničím neprovinil, a který bojuje po boku Rochelanů už tolik let s neokázalým nasazením.“
Kdo je vlastně odkud
Vypadá to chvíli jako nějaká sekvence z trochu vyvanulého milostného trojúhelníku, kdyby to nebyla pravda. A kdyby nakonec nešlo o hlasy – a legitimitu moci z nich plynoucí. Royalová dala již několikrát najevo, že by se ráda viděla na čele Národního shromáždění. Chybí pouze takový detail… Hlasy voličů.
Co se to stalo, že Royalová, první žena, která kandidovala v roce 2007 na nejvyšší úřad v zemi, dostala do takové nelibosti? Může za to nějaký komplot uvnitř Socialistické strany, nebo prostě jen její neřízená ambicióznost a nedostatek respektu vůči regionálním specifičnostem?
Sama o sobě mluví jako o „svobodné ženě“. Ano, to je známo. Po třiceti letech spolužití s Françoisem Hollandem, nenašla (stejně ale jako on), jediný důvod – i přes čtyři děti, které společně mají – aby svůj svazek nějak formalizovali. I když… Vypadal to nakonec jako dobrý záměr. „Někomu vadím tím, že otevírám dveře… Určitým způsobem jsem obrazem tohoto města: La Rochelle, to je město rebelské, vstřícné a svobodné.“ V regionu na jeho čele působila ovšem až od roku 2004.
Disidentský kandidát Falorni, který byl kvůli své kandidátce vyloučen ze strany, ovšem i přes velký nátlak na svém úmyslu kandidovat i nadále trvá. O bývalé kandidátce tvrdí, že z regionu ani nepochází. Cirkus, který podle něho v těchto dnech předváděli v regionu představitelé vedení, jenom voliče přiměje k tomu, aby ho zvolili.
Royalová si do kamer stěžuje, že na podporu Falorniho vystoupila společně pravice – ta sarkozyovská i lepenovská. Dojemná ukázka, kterak některá témata jdou napříč politickým spektrem.
Jen závan okamžiku? Ne, vzpoura!
Někteří dnes s odstupem tvrdí, že to byl jen „závan okamžiku“, v němž ona sama na jaře roku 2007 zazářila, a jemuž sama uvěřila: navzdory všem a všemu. A že okamžik neúspěchu s sebou nabalil neúspěch další. „Nebyla nikdy týmový hráč, hrála pouze na sebe,“ opakují mnozí. Mluví se o ní často jako o nepřizpůsobivé, někteří dokonce prosazují názor, že ona sama nemá ani žádné socialistické přesvědčení. Občas jí předhazují i její „nesocialistický“ původ: vychována v katolickém vyznání, dcera koloniálního důstojníka. Při minulé prezidentské volbě, kdy to vypadalo, že má proti Nicolasi Sarkozymu reálnou šanci, prostě proti sobě dokázala poštvat všechny: ženy i muže. Ženy jí nikdy neodpustily, že byla lepší než ony (zvláště Martine Aubryová, nynější první tajemnice strany), ale i muži, kteří nesnesli, že nemají stranu pod kontrolou (patřil k nim koneckonců i její partner François).
Kandidátka Royalová ale neváhala používat v kampani i své děti, která měla právě s Françoisem. Když veřejnoprávní televize France 2 v přímém přenosu při Hollandovu vítězství 7. května udělala scoop tím, že dala exkluzivní prostor jejich synovi Thomasi Hollandovi, nezůstalo oko suché. „Prohrál jsem s matkou, zvítězil jsem s otcem,“ řekl mladík.
Příliš emocí, a málo rozumu? Ne vždy, a ne za každých okolností. Širší rodina Hollandů pláče zatím hlavně v televizi. Při podzimních socialistických primárkách loňského roku, do nichž se Ségolene s vervou pustila, jí nakonec zbyly jenom oči pro pláč. Skončila až čtvrtá za mladým socialistickým vlčákem Arnaudem Montebourgem. Nepřidalo jí ani to, že mezi poradci jejího bývalého partnera, který nakonec zvítězil – narazila na mladší ženu. V té době byl vztah s Valérií Trierwailerovou (nar. 1965), žurnalistkou Paris-Match, znám téměř každému. Jí samozřejmě neunikl, znala sama mladší lvici Valérii dosti dlouho.
Právě soukromé vztahy mezi Françoisem a Ségolene, bývají propírány v poslední době více jak obvykle na francouzské politické scéně. Není to ostatně na škodu: zvláště, když takové věci zasahují do politiky. Každá éra má své vztahy a tajemství. Po třiceti letech se tento vztah, který tvořil „socialistický svorník“ již z časů tatíčka Mitterranda, v jehož kabinetu oba jako „mladí a nadějní“ začínali hned po škole v roce 1981, prostě nakonec rozpadl.
Ségolene ovšem nikdy Françoisovi neodpustila. Proč by také měla žena odpouštět muži, když si našel mladší? V knize novináře Serge Raffyho: François Hollande. Itinéraire secret (François Hollande. Tajný itinerář, Fayard, 2011), která byla nyní vydána v rozšířeném vydání, se o tom můžeme dočíst zajímavé detaily. Nejen, kterak se Hollande rozhodl zhubnout. Vztah, který mezi Françoisem a půvabnou novinářkou Valérií (podepisující se jako Massonneauová) už totiž předcházel kandidatuře Ségolene. Ještě v létě 2006 dokonce sama Francoisovi navrhovala, že by se společně i vzali: oni, kteří považovali tak dlouho sňatek za něco „strašlivě buržoazního“. Měli dokonce nabídku: Oscar Temaru, prezident Polynésie jim nabízel, že by pro ně připravil sňatek na Tahiti! Chtěla tím snad Ségolene zachránit vztah? Uvnitř strany se o tom dokonce diskutovalo. „Vem si ji, prosím, vem si ji! Pro dobro strany!“ ozývala se. François ale řekl: Ne.
Dáma na grilu
Chtěla tedy svou kandidaturou na prezidentský úřad Royalová v roce 2007 dokázat, že i ona může dosáhnout výš, vysoko - do míst, který bývají obvykle spojována s muži? Nebo jsou její věty, adresované nezakrytě s feministickou razancí, skutečně prožité? Dokázala ale i nemožné, když podpořila svého bývalého partnera ve chvíli, kdy to zdaleka neměl vyhrané. Byl za tím jen kalkul?
Mimo kamery svým nejbližším Royalová říká, že se dočkala v posledních letech jenom nevděku. „Je už načisto na grilu,“ vyjadřuje se bez servítek poněkud cynicky jeden z blízkých spolupracovníků prezidenta Hollanda.
Pokud se opravdu stane, co nikdo nechce nahlas vyslovit, bude to pro ambiciózní Royalovou nekrálovský odchod. Možná pro ni ještě něco najdou. „Na La Rochelle si vylámal zuby už druhdy Richelieu,“ slyšíme nyní v tomto městě velmi často.
Druhé kolo se koná, nejen v La Rochelle, v neděli 17. června 2012. Mnozí už Ségolene Royalovou - královsky odepsali.