Ve společnosti, která si chce vážit svých svobod, jsou takové výroky z úst vedoucích úředníků neodpustitelné a neobhajitelné.
Právě proto, že u nás stále ještě zákon a svoboda nezapustily dobré kořeny, platí dvojnásob, že kolem svobod a represí musí policie chodit po špičkách. To bychom také měli očekávat od policejního prezidenta.
Kolář by měl být prvním hlasatelem ochrany svobody a bezpečí občanů. Měl by nás před odposlechy chránit, ne je bagatelizovat. Může od podřízených policistů chtít úzkostné dodržování zákona, když jej sám posuzuje s normalizační velkorysostí?
Problém policie zní: málo výsledků, mnoho přešlapů, zbytečná hrubost kombinovaná s nedůtklivostí. Velké množství husákovských zjevů v čele policie to vysvětluje.
Komunistická spravedlnost říkala, že zákon je jen určité vodítko, že směr hlavního postupu určuje politická potřeba. V tomto smyslu je pravdivá i Kolářova úvaha o odposlechu. Policie má vědět vše, a kdo nic neprovedl, nemusí se tím znepokojovat. Strach ať mají darebáci. Dr. Husák k tomu dodával: kádrový posudek si píše každý sám.
Byli tak zvyklí za Husáka, dělají tak i dnes. Do popředí je vracel ministr Gross. Přinášeli zpět, co už mělo být dávno pryč: zupácké manýry komunistické bezpečnosti.
Úvahy o odposlechu jsou tou kapkou Kolářova osudu, kterou už asi nepřežije. Čeká ho obvyklý postup: rychle se obětuje menší figura, uchrání se větší. Za poměry v policii není odpovědný jen její prezident, ale je v čele, na jeho bedra všechno padá. Nebo ne. Gross jej třeba udrží pro ještě větší kapky.
Ale o Koláře nejde. Víc než jednu demisi potřebujeme jistotu, že policie je úzkostně držena za plotem zákona, že odposlech jde podle zákona a že ten zákon někdo nenatahuje jak staré normalizační trenýrky. Tuto jistotu jedna výměna nepřinese. Vždyť může být i k horšímu.
