Evropu s Tureckem nebude možné řídit z Bruselu. Místo superstátu bude jen zóna volného obchodu.
Optimisté naopak věří, že je možné Turecko "zcivilizovat", jako byl zcivilizován postkomunistický Východ. V evropském parlamentu, který je tradičně eurooptimistický, byla převaha takových nadšenců značná.
Václav Klaus, jeden z nejhlasitějších kritiků Bruselu, míní, že už teď není možné unii rozšiřovat a zároveň prohlubovat integraci.
Nepohltí rozhovory s Tureckem veškerou energii unie, která pak nebude schopna řešit naléhavé problémy nedostatku demokracie v rozhodování? Historie unie je plná paradoxů.
Čím víc států přicházelo do klubu bohatých, tím víc se zpřísňovala klubová pravidla. Padesátiletá cesta evropské integrace je historií milionů klopýtnutí. Ale žádného pádu.
Taková zkušenost se už stala nejen pro politické elity, ale i pro občany "starých zemí" vírou. Velký úspěch svádí k tomu, abychom nepochybovali o jeho věčném trvání. Odtud ta nestřídmost v jídle.
Lze si představit dva scénáře budoucnosti. Úspěch bude pokračovat. Za dvacet let pak budou o něco starší pánové Klaus a Zahradil protestovat proti snaze přejmenovat Evropskou unii, samozřejmě s Tureckem, Ukrajinou a Balkánem, na Evropskou konfederaci a budou tvrdit, že přístupová jednání s Ruskem snad zamezí sebevražedné cestě k superstátu.
Možná se však Bruselu vzpříčí sousto v krku, lépe řečeno, národní státy, které jsou stále suverény, ztratí vůli k větší spolupráci. Pak za dvacet let bude nejspíš jádrem Evropy volná federace Německo-Francie-Itálie-Benelux a možná malé státy střední a severní Evropy.
Ostatní včetně Turecka s ní budou víceméně spolupracovat. A v tom je právě kouzlo unie. Když pád přijde, nehrozí katastrofa, jen návrat k výchozímu stavu.
