Představy EU o dalším vývoji odhalil v sobotním vystoupení po irském referendu český premiér Jan Fischer. Ten očekává ratifikaci smlouvy v Česku v prosinci letošního roku. Přestože dosud o přesném datu nemluvil, není to překvapení. Prosinec zaznívá v bruselských kuloárech již delší dobu a hovoří o něm mimo záznam i politici, kteří ke Klausovi mají ideově blízko.
Nejenže prosinec je termínem, v němž by mohl rozhodnout Ústavní soud o opakované stížnosti skupiny český senátorů, ale nepředstavuje ani větší problém pro celou evropskou sedmadvacítku.
Evropští diplomaté budou nepochybně tlačit českého prezidenta, aby lisabonskou smlouvu podepsal ještě před koncem října, kdy se koná pravidelný summit EU, na němž chtěli státníci platnost Lisabonu oficiálně odstartovat.
Na Klause tlačí čeští politici i UnieLisabon v Česku projde do prosince, věří premiér Fischer |
Pokud ovšem Klaus do této doby svůj podpis pod dokument nepřipojí, což je velmi pravděpodobné, protože text nemůže podepsat před rozhodnutím Ústavního soudu, pro unii to až takovou komplikaci znamenat nebude, přestože někteří politici tvrdí opak.
Evropská unie by prakticky jen musela prodloužit mandát současné Evropské komisi. K podobnému kroku už v minulosti několikrát přistoupila. Říjnový summit by navíc ztratil něco ze svého lesku, ale to by si EU mohla vynahradit na následné plánované vrcholné schůzce v prosinci.
Britové by Lisabon potopili
Opravdové problémy by nastaly jen v případě, kdyby se Klaus rozhodl smlouvu nepodepsat, nebo by její podpis odkládal až do britských voleb v polovině příštího roku. V nich mají podle předpokladů zvítězit britští konzervativci, kteří chtějí o Lisabonské smlouvě vyhlásit referendum. Britští voliči by přitom nejspíš dokument potopili. Pokud by se podobný scénář naplnil, EU by se ocitla v úzkých.
"Žádný plán B neexistuje. Každý má sice nějaké nápady, ale bylo by v současnosti nesmyslné jakkoliv spekulovat," řekl internetovému serveru Euractiv bruselský analytik Peter Ludlow. Podle něj se sice tímto problémem zabýval mimořádný zářijový summit EU, ale jednání rozhodně neměla podobu nějakého záložního plánu.
Lisabonská smlouva v irsku prošlaIrové promluvili čistým a zvučným hlasem, řekl premiér |
Kdo navíc čeká, že nyní Česko čeká diplomatická ofenziva ze Západu, může se snadno mýlit. EU nemá jediný nástroj, jak Klause k podpisu donutit.
Podle Marco Incertiho z bruselského think tanku CEPS se sice politici budou snažit zatlačit Klause do rohu a hrozit izolací Česka, jejich snažení však nebude mít žádnou oporu, evropská legislativa jim totiž žádný nástroj neposkytuje.
Unie nemá na Klause žádnou "páku"
"Jedinou páku v právním slova smyslu, kterou mohou mít, je Vídeňská úmluva o principech evropského smluvního práva, která předpokládá, že když nějakou smlouvu podepíšete, máte povinnost udělat vše pro to, aby byla ratifikována," dodal Incerti.
Lisabonskou smlouvu Česko přitom již podepsalo rukou bývalého premiéra Mirka Topolánka a exministra zahraničí Karla Schwarzenberga.
Klaus: Irské referendum je jak fotbal
|
Opakovat v Irsku referendum o Lisabonu bylo špatné, řekl prezident Klaus příznivcům, kteří přišli na Pražský hrad demonstrovat proti Lisabonské smlouvě. Přirovnal to k fotbalu, u něhož se nelíbí výsledek, proto se hraje znovu. Výsledek referenda v Irsku neokomentoval.Případný krach ratifikace Lisabonu v Česku by podle politiků i některých expertů nejspíš vyústil v takzvanou dvourychlostní Evropu, která bývá často považována právě za záložní unijní plán pro případ Klausova vytrvalého odporu.
Unie by se podle takových představ rozdělila na dvě části; první z nich by se skládala ze zemí, které si přejí hlubší evropskou integraci, a druhá by naopak sdružovala země, které takovou touhu nesdílejí.
"Jestliže Lisabonská smlouva neprojde, musíme kompletně předělat současné fungování Evropy a vytvořit jádro států, které nebudou trvat na jednomyslném rozhodování," řekl nedávno italský premiér Silvio Berlusconi.
Jednomyslnost rozhodování je přitom podle zastánců dvourychlostní Evropy brzdou evropské integrace, přičemž Lisabonská smlouva jednomyslné rozhodování v některých oblastech odstraňuje.
Dvourychlostní Evropa, o níž hovoří v EU nejen Berlusconi, je však stále spíše filozofickou úvahou než skutečným projektem. Evropská legislativa nemá žádný mechanismus, který by podobnou úpravu fungování unie umožňoval.
Pokud by se někdo pokusil tento koncept prosazovat, čekala by ho nejspíš dlouhá cesta. Jen jednání o institucionální reformě, která vyústila ve vytvoření evropské ústavy a následně lisabonské smlouvy, trvala osm let.
