Výzva Marka Fishera k hledání antikapitalistických alternativ, přítomná v závěru jeho bojovně formulované knihy Kapitalistický realismus, vyznívá planě, neboť zůstává u obecné deklarace a přání. "Jednou z neřestí levice je její ustavičné kříšení duchů minulosti," píše Fisher, přičemž "krach dosavadních forem antikapitalistického odporu by neměl být důvodem k zoufalství, musíme se nicméně oprostit od romantického kultu prohraných bitev, vymanit se z pohodlné pasivity odstrkované menšiny." To je trochu málo.
Obal knihy Marka Fishera
O knizeMark Fisher Přeložil Radovan Bartoš. Rybka Publishers, Praha 2010, 112 stran, doporučená cena 189 korun. |
Zde ještě jednu poznámku ke schopnosti "reálného kapitalismu" nasávat antikapitalistické tendence. Nakladatel českého vydání otiskl na obálku doporučující text filozofa Václava Bělohradského, který s obsahem knihy souzní. Právě Bělohradského publikace antikapitalistických textů v deníku Právo je excelentním příkladem pacifikačních dovedností "reálného kapitalismu", jehož je deník Právo – jako každý zdejší celostátní deník – pochopitelně čilou součástí.
Václav Bělohradský
To by se jeden zbláznil
Mark Fisher se dotýká četných aspektů života v soudobém "reálném kapitalismu". Několik příkladů. Na straně jedné se prosadilo neoliberalistické ponechávání jedinců sama sobě ekonomicky napospas, na straně druhé permanentně bují byrokracie a byrokratizace života. Politici i ekonomové apelují na osobní odpovědnost, avšak když právě vinou selhání odpovědnosti politiků a ekonomů vzniknou obrovské finanční díry, náhle je po (neo)liberalismu a díry se látají z veřejných rozpočtů. Všechno se roztéká do PR (public relations) a zbytnělá kultura auditů je svého druhu syntéza právě "PR a byrokracie". A to Fisher navíc pomíjí fakt, že nejedna auditorská firma – jak už dobře víme – dokáže s údaji, které mají vytvořit o dané instituci zprávu, kreativně čarovat, aby vznikl žádaný obraz.
Záběr z filmu Vall-I, o němž Mark Fisher na několika místech své knihy píše
Růst duševních nemocí, zejména deprese, je v západním světě vysledovatelně závislý na nástupu neoliberalistické doktríny Thatcherové a Reagana v 80. letech (ovšem řeč Fisherem uváděných čísel výskytu těchto chorob nebere v potaz to, že diagnostické aparáty se zjemňují, a tudíž jsou schopny odhalovat větší a větší množství duševních poruch). Povšimněte si také, píše Fisher, že ve zdravotních kampaních se operuje se zákazy kouření, se stravovacími návyky, však propagace dobrého zdraví má "své meze: duševní zdraví a intelektuální růst bývají součástí této kampaně jen zřídkakdy". Duševní zdraví je vůbec oblast, která jako by neodvisela od stavu společnosti; duševní choroby se privatizují a intimizují, přestože jejich příčina je nezanedbatelnou měrou systémová.
Autor nachází přiléhavé paralely a inspirace v projevech kultury vysoké i populární. Například si všímá podivuhodné podobnosti partií z Kafkova románu Zámek a zkušeností s call centry, kde vám kdosi říká, že je vám připraven pomoci, avšak jeho pravým cílem je vás odpálkovat.
Macao, Čína
Co čtenáře nad knihou může, ne-li musí napadnout, ačkoliv to Mark Fisher takto přímočaře neříká, je fakt, že po rozpadu komunistického bloku kapitalistický systém postrádá právě to, na čem vyrostl a co jej zásadně utvořilo a co také bere jako fundamentální princip lidské činnosti – totiž konkurenci. Jedinou výkonnou "odchylkou" je dnes Čína, země sice ideologicky komunistická, jenže v ekonomickém nastavení vůbec nejkapitalističtější stát ze všech. A je možné, aby kapitalismus bez konkurence, bez soupeření s něčím "zvnějšku", nezdegeneroval?
