Povstalci z Canudosu | foto: Instituto Brasileiro de Museus

Asketa v pustině stavěl archu spásy, třikrát porazil brazilskou armádu

  • 45
Koncem devatenáctého století shromáždil v odlehlých pustinách severovýchodní Brazílie lidový kazatel zvaný Rádce zástupy nuzných, aby společně očekávali blížící se příchod Krista. Vzpoura proti novému republikánskému zřízení však skončila nevyhnutelným střetem s armádou a masakrem. Server iDNES.cz přináší druhý díl seriálu o nejslavnějších sektách moderní historie.

Na sklonku devatenáctého století se Brazílie stala dějištěm řady mohutných společenských zvratů. Chudé obyvatele odlehlého a polozapomenutého regionu Bahia však pramálo zajímaly spory republikánů a monarchistů o budoucí uspořádání země. Jejich životy ztrpčovaly především rozmary přírody, epidemie a nájezdy banditů.

Krušné časy nastaly obzvlášť po devastujícím období sucha v roce 1877, které zpustošilo již tak dost zanedbaný kraj a řadu obyvatel připravilo o úrodu, dobytek nebo jejich blízké.

Ze soužení a skepse vytrhl vesničany až tajemný mystik, který se zjevil v zuboženém kraji a od vesnice k vesnici šířil poselství o posledním soudu. Kam přišel, lamentoval nad pobořenými kostely, rozpadajícími se hřbitovy a upadající vírou vesnického lidu.

Válka na konci světa

Mario Vargas Llosa

„Je to dílo, do něhož jsem nejvíce vložil,“ prohlásil peruánský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu o svém historickém románu z roku 1981. La guerra del fin del mundo líčí vzestup a pád Canudos, náboženské komunity, která se v očekávání příchodu Krista na zem postavila brazilské vládě. Přípravou podkladů a psaním strávil Llosa čtyři roky života, během nichž pracoval i dvanáct hodin denně. V rozhovoru pro The Paris Review prohlásil, že román považuje za své nejzásadnější dílo.

Kurzivou vyznačené pasáže textu jsou citacemi z knihy.

A jeho zvěsti o konečném zúčtování učarovaly mnoha lidem s mizivými vyhlídkami na lepší život.

Příchod Antikrista

„Proč stádo nemá svého pastýře?“ ptal se vesničanů lidový kazatel Antônio Vicente Mendes Maciel při svém putování divočinou brazilského vnitrozemí. Zbožný poutník cestoval mezi rozpadajícími se sídly a po večerech na návsích vyprávěl o úpadku katolické církve, pohromách, které Bůh sešle na hříšníky, a vykoupení, které čeká spravedlivé. Jeho kázání si získávala příznivce v nejnižších společenských vrstvách: propuštěné otroky, psance, honáky, nádeníky, jejich ženy a děti.

Zanícený kazatel je poučoval o víře a udivoval svým asketickým způsobem života. Postupně jej obklopila družina fanatických stoupenců, která se za ním táhla krajinou, pomáhala mu spravovat svatostánky a naslouchala jeho učení. Neutěšený stav země jen utvrzoval jejich chiliastické nálady - kam přišli, viděli jen zmar a zkázu. Nevlídné podnebí brazilských plání vyhánělo silné a zabíjelo slabé. Neúrodná půda přinášela chudobu a hladomory.

Rádce a jeho žáci bez oddechu pracovali, pohřbívajíce ty, kteří zemřeli vysílením, při epidemii nebo strachy a které nacházeli u cesty, už v rozkladu, ohryzané zvířaty a dokonce i lidmi.

Kusé zprávy o společenských změnách, které s velkým zpožděním přicházely z hlavního města, považovali za neklamné znamení blížícího se konce. V roce 1888 bylo v Brazílii zrušeno otroctví a o rok později nahradilo republikánské zřízení dosavadní císařství. Hřbitovy nově přešly pod správu obcí, lidé se mohli sezdávat občanským sňatkem, prosadila se metrická soustava, začalo sčítání lidu a majetku a byly zavedeny daně.

Rádce pokládal tyto změny za úpadek společnosti a plán na likvidaci katolíků protestanty, a vyzýval obyvatele venkova, aby se jim nepodřizovali. Liberální opatření se navíc zprvu neblaze projevila na hospodářství země i úrovni obyvatel: propuštění otroci se nedokázali sami uživit a často se vraceli ke svým pánům, aby nezemřeli hlady.

Zdatnější pokračovali za nuznou mzdu v plahočení na polích. Ti, kteří pracovat nemohli, zaplavili města, kde se muži dali na žebrotu a ženy se prodávaly.

Rádce ohlásil obyvatelům onoho zapadlého kouta závažnou novinu: Antikrist už přišel a jmenuje se republika.

Buřiči z Canudosu

Poprvé se Rádce a jeho společníci dostali do hledáčku úřadů, když navedli vesničany, aby spálili vládní vyhlášky o nových daních. Zvěsti o rebelii se rychle rozšířily a znepokojené úřady na místo vyslaly třicet četníků, kteří místní vyslechli a vydali se po stopě náboženských radikálů. Nedůvěřiví venkované četníkům pomáhali jen neochotně. Nakonec však přece oddíl policistů stanul tváří v tvář Rádci a několika desítkám jeho druhů.

Než se však policisté nadáli, shledali, že je obkličují, rozhánějí, napadají, bijí a zraňují, a při tom na ně křičeli „Republikáni!“, jako kdyby to byla nějaká urážka.

Rádcovi uctívači několik četníků pobili, zbylí se spasili útěkem. Skupina pak pokračovala v putování nehostinnou brazilskou pahorkatinou, až stanula před pobořeným a opuštěným panstvím Canudos. Povstalci se v ruinách usadili a na pokyn Rádce začali holýma rukama stavět kamenný chrám, který se měl stát Noemovou archou, v níž přežijí chaos apokalypsy a dočkají se návratu Krista.

Pohled na osadu Canudos od neznámého kreslíře

Vzestup a první vítězství

Do osady se brzy stahovali zklamaní lidé z celého okolí. Faráři a mniši, které si jednou za čas pozvali, aby oddali snoubence, pokřtili děti a pomazali umírající, líčili po návratu, jak obyvatelé Canudosu opovrhují republikou, odmítají peníze a soukromý majetek, nevázaně spolu obcují a vůbec pohrdají všemi konvencemi.

Povstalci tušili, že jejich existence dráždí úřady i vládu. Vpád vojáků je ovšem neděsil, neboť Rádce všechny ubezpečoval, že musí projít peklem, aby stanuli před tváří boží.

Přijde potopa a po ní zemětřesení. Zatmění slunce pohrouží svět do tmy tak naprosté, že všechno bude třeba konat po hmatu, jako to dělají slepci, zatímco zdálky bude znít vřava bitvy.

Jednoho dne dorazila do osady zpráva, že do nedaleké obce přijela rota vojáků, která má nežádoucího proroka zatknout.

Ona zpráva všechny vzrušila a přiměla je - staré i mladé, muže i ženy - k horečné činnosti. Okamžitě se chopili ručnic, karabin a tromblonů, které se musely nabíjet zepředu, uložili všechny kulky do brašen, na opascích se jim zčista jasna objevily tesáky a nože a v rukou srpy, mačety, kopí, bodla, praky a lovecké samostříly, klacky a kamení.

Povstalci stloukli ze dřeva obrovský kříž, ušili křižácký prapor a vydali se k vesnici, kde vojáci přenocovali. Když za svítání dorazili na místo, prošlo jejich procesí za zpěvu, pískání, modlení se a provolávání slávy Rádci vesnicí. Překvapení vojáci vstávali z kavalců a hledali zbraně. Při prvním výstřelu se část rebelů shlukla kolem kříže a praporu a nehledě na střelbu je chránila svými těly. Ostatní se vrhli na domky, v nichž rota přespávala.

Vítězství se nedostavilo nijak rychle, a během té několikahodinové vřavy mnoho vyvolených zahynulo mučednickou smrtí. Ještě před desátou ranní však už Rádcovi lidé věděli, že vítězství je jejich, když spatřili napůl oblečené vojáky, jak zběsile utíkají.

Přeživší posbírali pušky a střelivo, které po sobě prchající pěšáci zanechali a se slávou se vrátili do kolonie. Bahijské úřady uspořádaly okamžitě novou trestnou výpravu. Tentokrát vyslaly celý pluk čítající přes pět set mužů, vyzbrojený dvěma děly a kulomety. Vojáci rozmetali předsunuté jednotky povstalců, které se skrývaly v horách a přepadávaly pěchotu ze zálohy. Když vojáci polovinu bojovníků pobili a druhou viděli utíkat, uspokojeni snadným triumfem začali stavět tábor na planině na dohled od Canudosu.

Neuplynula však ani hodina a velitele, kteří ve stanu plánovali ofenzivu na druhý den, vyrušil strašlivý povyk. Povstalci věděli, že organizovanému nájezdu na město by podlehli, všichni bojeschopní obyvatelé se proto ozbrojili tím, co jim přišlo pod ruku, a jako smyslů zbavení se vyřítili z opevněné kolonie na vojenský tábor.

Nedopřáli vojákům čas, aby se vzpamatovali z ohromení, které se jich zmocnilo, když naráz spatřili na planině ječící zástup mužů i žen. Stříleli na ně, bodali je noži, házeli po nich kamením, sekali, probodávali je a kousali, rvali jim z rukou pušky a brašny s náboji, trhali jim vlasy a vyloupávali oči.

Příslušníci 40. pěšího praporu brazilské armády

Invaze brazilské armády

Neschopnost bahijské samosprávy porazit vzbouřence z Canudosu hrála do karet federální vládě. Zaostalý region drželi v rukou stále aristokraté, kteří se snažili vymanit z moci republikánů. Vláda vycítila příležitost posílit svůj vliv a poslala na sever pluk pod vedením ostříleného Antônia Moreiry Césara.

Brazilská armáda si počínala velmi krutě. Prohledávala vesnice i města, shromažďovala obyvatele a mučením z nich vymáhala informace o povstalcích. Popravovala domnělé sympatizanty hnutí a jejich zohavená těla vystavovala na náměstích pro výstrahu ostatním.

Když vládní jednotky konečně stanuly před Canudosem, nepochyboval Moreira César o svém vítězství. Prapor dělostřelců se uhnízdil na kopci a celou noc ostřeloval domky v údolí. Zvony kostela nepřetržitě bily a přehlušovalo je pouze hřmění děl, po němž se dole v kotlině měnila jedna chatrč za druhou v hromádku třísek a suti. Druhý den dunění kanónů ustalo a plukovník zavelel pěším praporům ke zteči.

Svítalo, ze všech stran bylo slyšet polnice a na svazích se hemžily červenomodré postavy. První řady vojáků, které překročily řeku, zkosily kulky z množství ukrytých obranných postavení. Další z útočících oddílů, jenž v rozvinutém tvaru postupuje vpřed, zastaví také nenadálá salva, která vytryskne ze země. Střelci jsou schovaní v zákopech. Jsou tam lidé zasažení kulkami a další seskakují do jam, kde se už bezpochyby bojuje muž proti muži.

Opevnění povstalci působili v řadách vojska četné ztráty. Vojenské oddíly, kterým se podařilo proniknout přes obranu, se v uličkách Canudosu rozpadaly a zmateně pobíhaly mezi ruinami. Marně se snažili vojáci dobýt do kostela, v němž se opevnila Rádcova osobní garda, sestavená z jeho nejudatnějších a nejvěrnějších stoupenců.

Plukovník Moreira César se nakonec rozhodl podpořit pěchotu jízdním praporem, jehož útok měl osobně vést. Zastavila jej však tříštivá rána, která mu rozpárala břicho. Ještě než ve stanu ošetřovatele o pár hodin později zemřel, přinesli mu jeho muži špatnou zprávu: Canudos se dobýt nepodařilo.

Smrt proroka

Federální vláda již neponechala nic náhodě. Nad přípravou poslední ofenzivy bděl samotný brazilský ministr války, který odcestoval do nedalekého Monte Santos a dohlížel nad sestavením trestné výpravy čítající přes tři tisíce mužů a vybavené nejlepší vojenskou technikou.

Čtvrté invazi se již podvyživení a špatně vyzbrojení povstalci ubránit nedokázali. Nedostatek jídla, vody, zbraní a munice a těžké ztráty, které osadníci v minulé bitvě utrpěli, vedly k nevyhnutelné porážce. Vojáci osadu dobyli a během mučení přeživších obyvatel zjistili, že Rádce již na začátku obléhání zemřel a je pochován v nedostavěném chrámu. Jeho tělo, zahrabané tři metry pod zemí, vyzdvihli a ověřili jeho totožnost.

Pořídili u mrtvoly notářský zápis; byla už v takovém rozkladu, že si museli zacpávat nosy rukama a kapesníky, poněvadž se jim zvedal žaludek. Čtyři lékaři ho změřili a zjistili, že byl vysoký sto sedmdesát centimetrů, nemá ani jediný zub a nezemřel kulkou, poněvadž jediné zranění na jeho vyzáblém těle představovala podlitina na levé noze, kde ho zasáhla střepina granátu nebo kámen.

Jediná známá fotografie Antônia Rádce, pořízená po jeho smrti v září 1897

Antônio Vicente Mendes Maciel, zvaný Rádce, zemřel patrně na úplavici či v důsledku celkového vyčerpání od dobrovolného hladovění. Podle svědků uřízli nakonec vojáci proroku hlavu a poslali ji frenologům z Bahijské lékařské fakulty k prozkoumání. Bezhlavé tělo pak znovu zakopali ve svatyni.

Intervence brazilské armády a následný masakr, během nějž vojáci zajaté muže podřezávali a ženy znásilňovali, přežilo pouhých sto padesát dětí a žen. Vojáci některé z nich zajali a poslali do nevěstinců v Salvadoru. Podle odhadů zemřelo při dobývání Canudosu patnáct až třicet tisíc lidí na obou stranách.

Zbytky osady, které odolaly ostřelování děl, vyhazovali vojáci do vzduchu dynamitem, aby se Canudos nemohlo stát znovu ohniskem rebelie. V důsledku stavby přehrady na řece Vaza-Barris v sedmdesátých letech dvacátého století se celá oblast octla pod vodu. Když hladina vody klesne, lze ještě vidět zbytky věže chrámu, který kdysi povstalci vybudovali, aby se stal místem jejich věčné spásy.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video