Šestaosmdesátiletý Minoru Ohye, napůl Japonec a napůl Američan, v pondělí oslavil své narozeniny setkáním s bratrem, kterého neviděl dlouhá desetiletí. Na oslavu dorazil v kšiltovce a džínách, jeho mladší bratr přišel v obleku.
Oba se narodili v kalifornském Sacramentu. Když ale jejich otec zemřel při rybaření, odjeli za příbuznými do Japonska a jejich cesty se rozdělily. Při setkání v hotelovém pokoji jim ale bylo nejen hned jasné, že jsou doopravdy příbuzní - prozradily je stejně jasné oči a ostré rysy. Navíc si oba postěžovali na bolesti zad.
"Kdybychom prošvihli tuhle možnost se setkat, už se to nemuselo nikdy povést. Nikdy nevíte," řekl agentuře AP Ohye.
Poslední setkání bratrů, které většinu života dělil Tichý oceán, bylo v 50. letech. Tehdy si starší z bratrů do Japonska odskočil během služby u americké armády v Koreji.
O dva roky mladší Hiroši Kamimura jako malý skončil u rodiny z Kjóta, později se stal účetním, oženil se a měl tři syny.
Osud jeho bratra byl výrazně dobrodružnější. Ve třinácti letech naverboval do armády a po kapitulaci Japonska skončil v uhelném dole na Sibiři. V roce 1951 se mu podařilo odjet do Spojených států za matkou. Chvíli pracoval jako knihař a zahradník. Na konci 50. let ale nedokázal splatit dluhy své restaurace a stal se z něj bezdomovec.
Před deseti lety mu nezisková organizace pro válečné veterány našla místo v domově důchodců, kde také funguje program plnící přání seniorů. Zatímco si všichni přáli něco jako výlet na raftech nebo lístky na fotbal, jediným snem Ohye bylo setkání s bratrem. Kvůli Ohyově cestě do Japonska vznikla i sbírka.
Až na financování cesty nebylo splnění přání nijak obtížné. Bratři spolu totiž byli v kontaktu a občas si zavolali. Nebyla to ale úplně plnohodnotná konverzace, protože nemluví stejným jazykem. Údajně si tak jen mnohokrát řekli ahoj a pak jejich hovor skončil.
"Jsem teď šťastný, je to můj jediný bratr," řekl Kamimura, když jeho bratr sfoukával svíčky na narozeninovém dortu. "Může to být naše poslední setkání."
