Ať jsou či nejsou obavy Václava Klause z vývoje k evropskému superstátu oprávněné, nikdo zvenčí nemůže českého prezidenta vyzývat k demisi.
Je nemyslitelné, aby slušný politik obviňoval prvního muže jiné země ze lži, aniž své tvrzení dokáže.
Ani při značné shovívavosti k diplomatickým způsobům zmíněných europoslanců není možné kvalifikovat jejich výroky jinak než jako bezprecedentní zasahování do vnitřních záležitostí členské země.
Píše-li Borrell v odpovědi na dopis české hlavy státu: „Zdá se, že jste se rozhodl vstoupit na politickou scénu, abyste hájil své osobní názory,“ zní to jako hlas návštěvníka z Marsu.
Pan Borrell zřejmě nezná českou ústavu, podle níž prezident zastupuje stát navenek z titulu své funkce, přičemž tato pravomoc není odvozena od jiných. Pan Borrell asi také zapomíná, že náš stát o euroústavě ještě nerozhodl, takže nelze hlavu státu vinit, že nejedná v zájmu své země.
Předseda EP patrně mnoho neví ani o veřejném mínění v ČR, které nejméně z poloviny odmítavý názor prezidenta Václava Klause k evropské ústavě sdílí – viz březnový průzkum agentury SC&C, v němž to vyjádřilo přesně 53,8 procenta lidí.
Měl-li tedy český prezident vážné výhrady k dokumentu, který může na mnoho let ovlivnit českou budoucnost, nebyly to jen jeho "osobní názory", ale i prezentace mínění značné části české veřejnosti.
Nadto v politické situaci, kdy krizí paralyzovaná česká vláda nebyla schopna rozhodnout, zda je pro ratifikaci v referendu, nebo v parlamentu, či zda kampaň před ratifikací bude vysvětlující nebo jen propagační.
Prezident České republiky není podřízeným předsedy EP, aby musel přijmout nevěcnou obhajobu postupu členů sboru, jemuž Josep Borrell předsedá. Kdyby k tomuto mocenskému extempore prezident mlčel, byla by to špatná vizitka jak pro Česko, tak pro EU, jejímž jsme členem a která má být výkladní skříní svobody a demokracie.
