Rok 2005 byl rokem nových možností po vstupu do Evropské unie. Tahounem růstu byl především zahraniční obchod bohatě zásobovaný novými fabrikami vybudovanými investory z celého světa.
Rok loňský byl zřetelně jiný. Význam vnějších podnětů podstatně zeslábl a ekonomiku táhlo to, že zahraniční investoři vydělané peníze vraceli do rozvoje svých firem v Česku, a především české domácnosti překonaly konečně svou zdrženlivost a začaly utrácet.
A to ostošest. Utrácejí dokonce více, než vydělají. Není na tom nic zvláště podivného ani zavrženíhodného. České rodiny mají stále prostor pro zadlužování a skutečnost, že většina nových dluhů je věnována na zajištění bydlení, je veskrze zdravá a pozitivní.
Zpátky na zem
Přes oprávněné jásání by bylo dobré zůstat s výhledy ke světlým zítřkům raději hodně při zemi. Oněch 6,1 procenta je sice velmi slušné tempo růstu, ale žádný světový rekord to není.
Především však je jasné, že česká ekonomika je stále hodně nepružná a podobná tempa je schopna držet poměrně krátkou dobu. Na rozdíl od mnoha jiných.
Například baltské země dosahují růstu k deseti procentům už řadu let a nezdá se, že by chtěly nějak dramaticky zpomalovat.
Zcela nevěrohodná jsou rovněž upozornění, že vyšší tempo růstu je snadné dosáhnout v zemi, jejíž ekonomika je méně výkonná, a tudíž z nízkého základu se dá snadno zvedat.
Například Singapur s HDP na hlavu vyšším, než má Německo, rostl loni o famózních 7,7 procenta a Hongkong o šest procent. A rovněž to není žádná novinka, ale spíše standardní tempo.
V Česku však těch šest procent hned tak nezopakujeme. Naznačují to už třeba čerstvé výsledky plnění státního rozpočtu za první dva měsíce letošního roku či první údaje o vývoji letošního zahraničního obchodu.
Většina analytiků mírné zpomalení celkem logicky nepovažuje za žádnou tragédii a občané nad tím nedumají už vůbec.
Samotný růst hrubého domácího produktu o skutečné životní úrovni domácností nakonec mnoho nevypovídá. Zvláště u nás, kde tahounem růstu jsou zahraniční firmy, které se zde usadily kvůli nízkým mzdovým nákladům a tuto výhodu se snaží zuby nehty držet.
Podpora těchto investic do nízkých mezd byla základem hospodářské politiky všech vlád v uplynulých osmi až deseti letech. Nic proti tomu. Své ovoce to přineslo. Jen už měla přijít jasná změna.
Promarněná šance
Čas masivních zahraničních investic měl být věnován tomu, aby se více otevřel prostor pro malé pružné firmy založené na vysoce kvalifikované práci.
Jenže o tom se pořád jen mluvilo a sociální odvody, které prodražují onu kvalifikovanou práci českých hlav až na úroveň mnohem lépe placených hlav irských, španělských, neřkuli mimoevropských, zůstávají pořád stejné a ani nová vláda nemá dost odvahy k zavedení ve světě zcela běžných stropů na zdravotní a sociální pojištění.
O nebetyčné byrokracii sužující malé a střední firmy pak je celkem zbytečné hovořit. Ještě mnohem horší skutečností, než je promarnění příležitosti změnit zásadněji strukturu české ekonomiky, je fakt, že jsme promarnili vhodný čas pro reformy, kterým se v žádném případě nevyhneme.
Vysoký růst generující vysoké přírůstky na příjmové straně veřejných financí poslanci všech politických orientací rozházeli na velmi problematické sociální projekty a na penze opět nikdo nemyslel.
Čeští třicátníci jsou tak v Evropě asi jediní, kteří nevědí, podle jakých pravidel budou dostávat důchod, a zřejmě se to ještě nějaký čas nedozvědí.
A až se to dozvědí, bude to se zprávou, že to bude asi drahé, protože ta ekonomika zrovna v tuhle chvíli jako k vzteku nesype, jak by měla.
Jistě. Česká ekonomika bude i nadále růst tempem mezi čtyřmi a pěti procenty ročně. Tu nejlepší příležitost fakticky bezbolestně a přitom velmi účinně založit podmínky pro ještě rychlejší růst na dlouhé budoucí roky jsme však propásli.
