Bush se však nyní musí rozhodnout, kterou zemi vezme opravdu vážně. Ale to, že Irák už není tím nejnaléhavějším rizikem, se ukazuje čím dál tím zřetelněji. Rozdíl mezi Irákem a KLDR je totiž rozdílem mezi hrozbou předpokládanou a hrozbou doloženou. Vůdce Severní Koreje je nevypočitatelný jako Saddám.
Zatímco Irák je marně prohledáván inspektory, KLDR má obrovskou armádu, zbraně hromadného ničení a pracuje i na jaderných zbraních. Nepodceňujme Saddáma Husajna. Zlu se musí čelit. Ale první zeď, na niž narazila Bushova doktrína, podle níž USA nedovolí žádnému zlovolnému režimu opatřit si zbraně hromadného ničení, byla korejská.
Avšak i kdyby obě hrozby byly srovnatelné, překvapuje jedno: o KLDR se hovoří, jako by se nic nedělo. Přitom se z ní za pár měsíců stane továrna na plutonium. Proč vlastně USA zatím hledí upřeně k Iráku a přihořívání na východě Asie jako by se jich netýkalo?
Supervelmoc narazila na limity své moci. Země v oblasti si tvrdý zásah nepřejí. Rusko a Čína nechtějí, aby USA zasahovaly za jejich plotem. Jižní Korea se bojí invaze ze Severu, která by byla téměř jistá. A Japonsko se bojí ohrožení, jež by válka znamenala pro ně. Kimovy rakety už profičely i nad Tokiem. Ať je tedy radši klid, byť s jadernou KLDR.
Rovněž je však zřejmé, že Bush se až příliš soustředil na Saddáma a to mu nyní svazuje ruce. Dvojí krize najednou? To je příliš i na supervelmoc. Situace je obtížná. Také prezidenti však potřebují relaxaci. Co kdyby si Bush nechal promítnout třeba toho Bonda? Odpočine si a možná získá i návod k použití.
