V noci z 25. na 26. srpna 1992 dělostřelectvo ultranacionalistického srbského vojska namířilo na město Sarajevo s cílem zničit Bosenskou národní knihovnu. Během několika týdnů se jako jakési hrůzné sněhové vločky nad městem vznášely černé ohořelé stránky. A ještě celé měsíce potom létaly ve vzduchu útržky dokumentů a cáry stránek, které z knih vyrvalo bombardování, a vítr je vnášel rozbitými okny do domů bosenského hlavního města.
Tato událost byla jednou z nejtragičtějších v nedávných evropských dějinách. Podle zvláštní zprávy Rady Evropy bylo zničeno na 600 000 svazků, tedy přibližně čtyřicet procent fondů. O tři měsíce dříve Karadžičovo vojsko zdevastovalo Orientální ústav a zničilo jednu z nejlepších sbírek středověké literatury v arabštině, perštině a turečtině a také nesmírně cenné dokumenty napsané ve čtyřech abecedách: v latině, arabštině, cyrilici a staré bosenštině.
Tímto způsobem se srbští ultranacionalisté chystali ke genocidě Bosňanů. Úkol popsaných aktů byl jasný: vymazat jejich kolektivní paměť. O několik dnů později napsal o tomto bombardování knih španělský spisovatel Juan Goytisolo, že taková čistka charakterizuje snahu všech dobyvatelských válek, k nimž v průběhu dějin došlo - poražený není rozdrcen úplně, pokud se zachovává tragická vzpomínka na jeho boj. Evropské vlády mezitím k tomuto masakru nečinně přihlížely, některé dokonce spekulovaly o zisku, který by jim válečný stav mohl přinést.
Poselství ruin
Po ukončení války se rekonstrukce bosenské knihovny stala pro Bosňany prioritou. (Zde se mi vnucuje myšlenka na to, že mohou být i jiné priority: české ministerstvo kultury například uvažuje o zrušení samostatné existence, nebo dokonce rozdělení Památníku národního písemnictví v Praze; jsou tedy i takoví političtí představitelé, kteří páchají kulturní genocidu na svém vlastním národě.) Bosňané při rekonstrukčních pracích měli k dispozici pomoc mezinárodních organizací a četných veřejných i soukromých iniciativ.
Po válečném konfliktu zbylo devětašedesát zaměstnanců knihovny z původních sto osmi. Někteří zahynuli ve válce, jiní opustili město jako uprchlíci, další prostě zmizeli. S pomocí Světové banky a několika málo počítačů, které zaslalo UNESCO, knihovníci zahájili nové budování fondů. A začali vydávat časopis Bosniaca, aby se obnovil intelektuální pulz instituce.
Rozpoutala se polemika o tom, co dělat s ruinami: zachovat je jako památku potupy, anebo zrekonstruovat knihovnu v její dřívější slávě? Nakonec byla zvolena druhá varianta a za pomoci rakouské vlády a fondů Evropské unie v listopadu 1995 započaly práce, které byly nedávno dokončeny. Od 21. října 2007 je rekonstruovaná knihovna otevřena čtenářům a badatelům.
Mé dvě návštěvy
Když jsem se několik let po válce octla v Sarajevu, požádala jsem své hostitele, zda bych ze všeho nejdříve mohla navštívit trosky knihovny. Budova byla dokončena roku 1896, kdy země tvořila část rakousko-uherské říše; byla postavena proto, aby poskytla útočiště místní vládě. Až v roce 1951 se stala sídlem knihovny.
Její projektant, vídeňský architekt Carl Patch, ji postavil ve výrazně orientalizujícím secesním stylu, aby tak připomněl turecké dědictví Bosny a mozaiku kultur a tradic, které spolu v Sarajevu žily - od kultury turecké a tradice židovských Sefarditů po kulturu pravoslavnou nebo vídeňskou. A právě tuto kolektivní multikulturní paměť chtěl Miloševič vybombardovat. Při mé první návštěvě Sarajeva z knihovny zbyly jen monumentální zříceniny.
Při mé druhé návštěvě města před třemi lety byla knihovna již částečně rekonstruována; bylo otevřeno několik čítáren, katalog byl přístupný on-line a začaly důležité práce na reedici klasických textů.
Během těch dnů budova hostila dílo řeckoitalského umělce Jannise Kounellise. Jeho umělecká intervence spočívala v tom, že knihami, kameny a šicími stroji zablokoval dvanáct východů do atria knihovny, čímž se zaplnila pustá místa a pocit dramatické prázdnoty způsobený zničením budovy nabyl větší intenzity. Některé ze zmíněných předmětů byly natřeny bílou barvou - barvou nicoty, která zůstane po etnických čistkách. Stejná běloba ještě dnes svítí na obrovských muslimských hřbitovech, kam se po každém bombardování pohřbívaly oběti války.
Básníci volající po krvi
Evropskou minulost zaplňují epizody pálení knih - od inkvizice až po totalitní režimy 20. století. Avšak nikdy dřív než ve válce na Balkáně, dokonce ani za druhé světové války, se vědomě neusilovalo o absolutní zničení veškerých knih a dokumentů nějaké národní knihovny. A tato zuřivá touha po vyhlazení, ta studená vůle srovnat se zemí jednu kulturní tradici se paradoxně inspirovala literaturou.
Hrdinská nacionalistická literatura, která se v Srbsku těší velké tradici, vychvaluje Srby jako nositele fyzické síly a obnovy národa. A právě toto písemnictví v 80. a 90. letech minulého století přispělo ke znovuzrození radikálního nacionalismu. Slavní nacionalističtí básníci jako Čosič a Jakšič (kdo je za to povolal k odpovědnosti?) psali: „Bratři, broďte se krví! Palte vesnice! Vhoďte do plamenů živé děti!“ To ostatní už známe - političtí vůdci využili nacionalistických vášní zasetých mimo jiné básníky, aby se souhlasem části srbského národa provedli etnickou očistu v onom místě prolínání, jímž Jugoslávie byla. A zejména v multietnické, multikulturní a multináboženské Bosně.
„Přicházím ze zdevastované země,“ řekl mi nedávno bosenský myslitel Dževad Karahasan. Ve svém Loučení se Sarajevem a v esejích se Karahasan mimo jiné táže, jakou odpovědnost nesla literatura. Ta totiž prostřednictvím škály hodnot, kterou nabízí, určuje chování člověka. To je i případ srbské literatury: část srbského národa si ji přečetla a přijala její hodnoty.
Svět bez odpovědnosti
V normálních dobách se překročení hranic lidskosti považuje za zločin. V klasickém Řecku bylo nemyslitelné zradit lidství, protože sbor v tragédiích vymezoval hranice člověka a varoval ty, kteří se snažili překročit pomezní čáru lidskosti. „Kdo pýchy cestou jde buď ve slovech, neb činech svých a práva se nebojí, nechť zdrtí ho osud zlý,“ tak varuje sbor v Sofoklově Králi Oidipovi, když tuší, že thébský král překročil lidské zákony. Když se po této výstraze Oidipus dozví o své vině, připraví se o zrak. Kolik současných vládců by bylo schopno alespoň přiznat svoji odpovědnost za překročení zákonů lidskosti, když už ne se potrestat? Neznám ani jednoho - víme přece, že žijeme v době duchů neodpovědnosti, a to nejen v politice.
Co tohle všechno znamená pro nás v Evropě? Ve světě bez odpovědnosti, kdy vědec neodpovídá za to, že vynalezl atomovou bombu, ani politik za to, že ji použil proti nevinným, literatura, až na výjimky, také nemluví o odpovědnosti.
Zemřeli králové, kteří by si jako Oidipus vypíchli oči, když by se dozvěděli o své vině, a málokdo dnes zvedne hlas na způsob řeckého sboru, který z divadelních jevišť určoval způsob chování občanů. Nejen na Balkáně, ale v celé Evropě dnešních dnů jak politika, tak literatura upadnou strašlivě hluboko, budou-li apelovat na nejprimitivnější a nejnižší lidské vášně, jako je povyšování vlastního národa nad jiné. Tento zpěv Sirén musí společnost vědomě odmítat, pokud nechce, aby se nad dalším městem znovu vznášely černé útržky ze stránek knih.
. Monika ZgustováNarodila se v roce 1956. V 70. letech uprchla s rodiči z ČSSR do USA. Za oceánem studovala srovnávací literaturu. Žije ve Španělsku. Překládá do španělštiny a katalánštiny českou literaturu. Napsala biografii Bohumila Hrabala V rajské zahradě trpkých plodů (1997), vydala prozaické knihy Grave cantabile (2000), Peppermint frappé 2002) a Tichá žena (2005). |
