O vývoji jaderných zbraní například celých osm let. V roce 1994 se zavázala, že s prací na atomové bombě skončí výměnou za pomoc Západu. Pomoc dostala, ale v laboratořích jen lépe utěsnila okna a jelo se dál.
Přiznání Severokorejců vyráží dech svou suverénní nestydatostí. Ale hlavně úplně přepisuje politickou, vojenskou a strategickou mapu východní Asie. A dopadá mnohem dál. Pro Spojené státy je to skoro, jako když se dozvěděly, že svou první bombu odpálil Stalin či Mao. George Bush náhle stojí mezi Saddámem a Kimem. Z jedné krize má dvě.
Ale ono je to ještě o něco horší. Otázka zní: která hrozba je větší? Saddám je obviňován z ošklivých věcí, avšak korejský Kim přiznal, že je opravdu dělá. Vyrábí bombu, tváří se, že na to má právo, a přitom netrpí skrupulemi dodávat zbraně třeba i peklu. V jednom případě podezření, v druhém tvrdá fakta.
Bush teď po Koreji a Bali vypadá jako muž, který na přechodu hledí vytrvale doprava, ale auta vždy přijíždějí zleva. Vypadá jako chodec, na nějž je potřeba křiknout: "Člověče, kam koukáte?!"
Ironií je, že Korejci se k jadernému programu přiznali zrovna ve dnech, kdy prezident Bush vyslal na adresu Iráku jedno z nejtvrdších varování. Bylo to působivé, ale hořelo někde jinde.
Jenže co teď? Severní Korea není Irák. Sto tisíc námořních pěšáků by ten problém nesrovnalo. Co když Kim opravdu tu bombu má? Ale i kdyby ne - v každém případě má silnou armádu, spoustu konvenčních zbraní včetně raket, a tudíž schopnost zdevastovat v případě války Jižní Koreu.
Teď nastanou dny vykladačů toho, co Korea svým přiznáním vlastně chtěla říct. Uslyšíme, že je to ohrožení půlky Asie a že rychlá akce je nezbytná. Ale uslyšíme také, že jde o smířlivé gesto a že sever chce spolupracovat.
Podstatné však zůstane: po osmi letech podvádění se stejně nedá kimovskému režimu ze severu věřit ani slovo. Snad jen tu bombu.
