Logicky se nabízí několik otázek.
Čím lze tato zjištění téměř šestnáct let od sametové revoluce vysvětlit? Na co tito lidé vzpomínají? Je současná ekonomická situace naší země opravdu tak špatná, že by tato nemalá část obyvatel ráda zařadila zpátečku do let osmdesátých? Tehdy stačily na plný košík při nákupu peníze, které dnes považujeme za drobné. Rohlík za dvacetník, lahvové pivo za korunu sedmdesát či za cestu vlakem na sto kilometrů čtrnáct korun. Když ale vynásobíme tyto částky nárůstem mezd, zjistíme, že ve většině případů jsou dnes ceny reálně nižší. Za své peníze si lidé koupí více zboží nesrovnatelně vyšší kvality.
Může za to především konkurence, která byla neznámým pojmem.
Dnes lze pořídit mnoho zboží levněji jen díky tomu, že ho nabízí v jednom městě hned několik prodejců.
Tak na co tedy tito lidé vzpomínají? Na dlouhé fronty, poloprázdné regály či podpultovou šmelinu? Nejspíš na doby, kdy se nemuseli o nic starat a nikomu se nevyplatilo vyčnívat z řady. Ať udělal tolik, či dvakrát více, dostal stejně jako druhý. Neměl důvod závidět.
Mělo to navíc ještě jeden fatální důsledek, mnoho lidí tento způsob konání převzalo za základní normu.
Ze strany státu byli ujišťováni, že je vše v pořádku, a pokud je potřeba pomoci, všemocný a vševědoucí stát se o vše postará. Tito lidé vstoupili do nového systému naprosto nepřipraveni, ale navíc též neochotni se svou situací něco dělat. Místo úklidu na vlastním prahu hleděli na ten cizí a chyby hledali u ostatních.
Komunisté se tváří, jako by se tu nic nepovedlo. Přitom za posledních šestnáct let se tu mnoho změnilo k nepoznání. Možnosti této země byly však vyšší.
Pro názornost je dobré uvést jeden historický příklad. Po druhé světové válce leželo Německo v troskách, nicméně už za deset let předehnala jeho západní úroveň Československo, které bylo válkou prakticky nedotknuto. Avšak Česká republika ani po patnácti letech od změn poměrů nedohnala úroveň nejchudších států původní evropské patnáctky.
Za svůj poválečný růst vděčilo Německo nesmírné pracovitosti svého obyvatelstva, ale také svobodným podmínkám. Komunisté také měli možnost se předvést. O jejich výsledcích a "metodách práce" raději pomlčet.
Ač se může současný systém jevit někomu jako nespravedlivý, je to systém nejlepší z možných. Stát z něj nelze vyloučit, ale jeho role by měla být minimální. Schopným by měl dát prostor, potřebným podat pomocnou ruku.
Komunismus jako systém už jednou zkrachoval. Zanechal tu ale neslavné dědictví, které nás na desítky let zastavilo. Proto je paradoxní, že lidé na něj vzpomínají. Dobře, měli zdravotní péči a spoustu dalších položek zadarmo. Dnes si za ně zaplatí, mohou si však vybrat, kde se nechají léčit.
Mnoho lidí vzpomíná na staré časy, protože v nich vyrostli a mají tendenci vzpomínat jen na to dobré.
Přitom toho moc není. Co takhle vzpomenout i na to špatné?
