Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bojoval jsem o život, říká policista, který zastřelil zloděje aut

  14:02aktualizováno  14:02
Dvojici zlodějů aut, které pronásledoval, byl odhodlaný chytit za každou cenu. Jenže aby tou cenou nebyl jeho život, musel sáhnout po zbrani. Jednoho ze zlodějů kulka z pistole policisty Martina Dudeška zabila. "Už to nikdy nevymažu, ale jinak jsem jednat nemohl. Bojoval jsem v tom autě o život," říká s odstupem pěti měsíců.

Policista Martin Dudašek si nepřeje, aby se jeho fotografie objevila v médiích. I proto, že má obavy z pomsty. | foto: Petr JanečekMF DNES

Kdybych polevil nebo neměl dost síly, vyhodili by mě z auta, dodává pětatřicetiletý policista, který za odvážnou akci dostal už několik vyznamenání.

Když jste si jako kluk hrál na policajty a zloděje, byl jste vždycky polda?
(Smích) Ne, to určitě nebyl.

U policie jste už patnáct let. Kdy a proč jste se definitivně rozhodl, že uniforma pro vás bude to pravé?
Už na vojně. Rozhodoval jsem se, co budu po skončení povinné služby dělat, protože jsem sice vyučený stolař a ve stejném oboru mám i střední průmyslovku, ale řemeslo mě nelákalo. Ne, že by mě nebavilo, ale měl jsem tehdy pocit, že se tím zase tak dobře neuživím.

Nakonec jsem se rozhodoval mezi armádou, policií a hasičským sborem. Vojnu jsem absolvoval u 4. brigády rychlého nasazení, ale tehdejší služba mě možná trochu odradila od armády, takže nakonec jsem zvolil policejní uniformu. Svou roli sehrály i určité ideály, chtěl jsem být užitečný druhým lidem. To mi zůstalo dodnes, proto tuhle práci dělám tak dlouho.

Kolikrát za těch patnáct let jste ve službě vytáhl zbraň?
Několikrát určitě. Ale pokaždé jen jako donucovací prostředek, například takzvanou hrozbu střelnou zbraní. On už psychologický efekt toho, když pachatel vidí zbraň, je většinou výrazný. Protivník se pak chová jinak. Párkrát došlo i na varovný výstřel. Ale proti člověku jsem zbraň naštěstí nikdy použít nemusel. Tedy až doteď.

Dramatické události z noci 18. prosince odstartovala automobilová honička. Co se vlastně stalo?
Neřekl bych přímo honička. Nejdřív to bylo spíš taktické sledování. Až ve chvíli, kdy už podezřelým bylo jasné, že za nimi jede policejní vůz, tak se z toho stalo skutečně pronásledování.

Jak jste poznal, že s autem před vámi není něco v pořádku?
Asi šlo hlavně o zkušenosti a možná i určitý policejní čuch, který člověk získá po letech služby. Bylo hodně brzy ráno, něco po třetí hodině, a hustě sněžilo, takže když kolem prolétla dost rychle dvě auta, člověka napadlo, že to možná nejsou obyčejní řidiči, kteří jedou do práce.

Zažil jste už někdy předtím podobnou situaci?
Několikrát ano. I o tom je práce policisty. Vycítit, že se něco děje, odhadnout řidiče už takříkajíc od pohledu. Není to tak, že bychom si řidiče vybírali podle vzhledu. Ale po letech služby už se snažíte si posádku auta předem trošku zařadit. Auto s rodinou bude z pohledu policisty vždycky méně zajímavé než nějaký "týpek".

Policista Martin Dudešek.

Policista Martin Dudešek.

Když se vrátíme zpátky do noci 18. prosince, napadlo vás ve chvíli, kdy před vámi auta začala ujíždět, že by nakonec mohlo dojít až na zbraně?
V žádném případě. My totiž tyhle souboje většinou prohráváme, na to jsem už za patnáct let zvyklý. Zažil jsem dobu, kdy jsme jezdili ve favoritech a feliciích a popravdě: co chcete dělat s felicií s motorem 1,3 litru, když před vámi ujíždí pachatel s dvoulitrem bavorákem, nemáte šanci.

Na druhou stranu ale musím říct, že v poslední době se síly trochu srovnávají. Lidé, kteří to mohou ovlivnit, tohle pochopili a máme kvalitnější auta. Pořád ale musíme počítat s tím, že pachatelé mohou být dva kroky před námi, s tím jde těžko něco dělat. Naše šance je v tom, že si můžeme zavolat posily a snažit se něco vymyslet. Zlomový okamžik nastal ve chvíli, kdy jedno pronásledované auto skončilo v příkopu a řidič chtěl přesednout do druhého. Vyběhl jste a nakonec jste oba skončili v "nepřátelském" voze.

To jste ho tolik chtěl chytit?
Dá se říct, že ano. To jsou momenty, kdy člověk nemá čas příliš přemýšlet. Pro mě jako policistu je to tak, že mám před sebou podezřelého a pokud nereaguje na výzvy a utíká, tak se ho snažím doběhnout. A dávám do toho všechno. Tady jsem ho bohužel nechytil dřív, než se dostal k autu. Všechno by dopadlo jinak, protože podezřelého bych zadržel ještě na silnici, a předpokládám, že ten druhý by ujel, abychom ho také nechytili. Situace by se takhle nevyhrotila.

Mapa zásahu Martina Dudeška proti zlodějům aut v Olomouci.

Mapa zásahu Martina Dudeška proti zlodějům aut v Olomouci.

Jak jste se vůbec ocitl uvnitř auta?
Hlavně bych rád upřesnil, že jsem do auta nenaskočil. Já jsem totiž podezřelého dostihl a uchopil přesně v okamžiku, kdy už sedal. A jak byl v pohybu dolů, tak mne svou vahou strhl s sebou dolů a já skončil horní polovinou těla v autě.

Co se dělo potom?
Auto se okamžitě rozjelo a hned nabralo docela vysokou rychlost. Na moje výzvy, aby zastavili, vůbec nereagovali. Musel jsem jednat tak, jak jsem vycvičený, a snažit se situaci co nejdříve ukončit. A samozřejmě ji ukončit tak, aby pro mě dopadla dobře.

Chytal jste ještě pořád zloděje nebo už spíš bojoval o život?
Už jsem jednoznačně bojoval o život, protože mi o něj vážně šlo. Jejich útok na mne byl tak intenzivní, že kdybych polevil nebo neměl dost síly, skončil bych vyhozený z auta. A v té rychlosti by to asi nedopadlo dobře.

Musel jste se podobně bránit už i někdy dřív?
S takovým útokem jsem se za celých patnáct let služby nikdy nesetkal. A to jsem celou dobu strávil na ulici, ne někde v kanceláři. Zatýkal jsem spoustu lidí, hodně se jich bránilo, kladli odpor nebo na mě přímo útočili, ale s takovou intenzitou nikdy. Cítil jsem, že mi jde o život.

V té chvíli jste sáhl po zbrani?
Ano, já jsem vytáhl zbraň.

A dál?
Doufal jsem, že vytažení zbraně by mohlo zapůsobit, ale bohužel ne. S podezřelým jsme byli v bezprostřední blízkosti a on po zbrani sáhl, přetahovali jsme se o ni.

Pak padly výstřely (kulky nejdřív zasáhly palubní desku, pak i řidiče auta – pozn. red.)?
Ano.

Co se dělo, když auto narazilo do svodidel a zastavilo?
Vytáhl jsem ven spolujezdce a o řidiče se staral kolega, který jel za námi a viděl, co se děje. Přesněji, on viděl jen ujíždějící auto a polovinu mého těla, která byla venku. Já jsem dával první pomoc spolujezdci, kolega oživoval řidiče. Když jsem viděl, že spolujezdec je zraněný tak, že jeho stav nevyžaduje akutní zásah, tak jsem běžel vysílačkou volat záchrannou službu. Mezi tím přijela další hlídka a všichni jsme se pak střídali v oživovacích pokusech.

Co jste cítil, když bylo po všem?
První intenzivní pocit byla úleva, že jsem to přežil. Dalším pocitem byly obavy o zdravotní stav těch dvou lidí. A jelikož vím, jaká mašinérie vyšetřování vždy následuje po podobně vyhrocených situacích, tak přišly i obavy z toho, jestli jsem všechno udělal tak, jak jsem měl. Jestli jsem neudělal chybu, jestli to nešlo udělat lépe.

A šlo?
(dlouze se zamyslí) Probíral jsem to celé nesčetněkrát ze všech stran, ale myslím, že ne. Vím, že už to nikdy nevymažu, ale i poté, co jsme to procházeli s ostatními kolegy, tak jsem přesvědčený, že nešlo nic jiného dělat. Byl to boj o život. Já jsem jednal maximálně profesionálně a oni měli na výběr.

Měli několikrát šanci mě poslechnout a udělat, co jsem jim říkal. Většina lidí se zdravým selským rozumem by proti zbrani nešla. Ale oni byli lidé, kteří toho měli už v souvislosti se zákonem hodně za sebou, tak reagovali jinak. Normální člověk by zastavil, vzdal se a všechno by bylo jinak.

Jak vám bylo, když jste zjistil, že řidič nepřežil?
Cítil jsem takovou prázdnotu (znovu se dlouze odmlčí). Asi je to osud. Radost z toho samozřejmě člověk nemůže mít. Já byl hlavně rád, že jsem sám přežil. Člověk taky musí myslet na to, že kolem sebe má své blízké a že i na ně to mohlo mít zásadní dopad.

Kdy jste zjistil, o koho šlo?
Že zastřelený byl policii velmi dobře známý zloděj aut. Až během následujících hodin při vyšetřování. Podle dostupných informací totiž muž mohl mít vazby i na organizovaný zločin.

Asi nejsem sám, koho napadne: nebojíte se například pomsty?
Ano. Když postupně vycházelo najevo, že šlo o organizovanější skupinu, tak se obava z možné odvety samozřejmě objevila a do jisté míry zde pořád i je. Sám jste byl při zásahu zraněný a strávil několik dní mimo službu.

Dokázal jste pak myslet i na něco jiného?
Samozřejmě na svoji rodinu, ale většinu času jsem si pořád dokola přehrával celý zákrok. Po událostech jste postupně dostal několik ocenění včetně medaile za statečnost od policejního prezidenta.

Co to pro vás znamená?
Beru to jako podporu, které si nesmírně vážím. Je pro mě důležité cítit, že lidé, kteří problematice rozumí, to vidí stejně.

Vnímáte ocenění i jako signál, že vedení policie podporuje ráznější postup proti kriminalitě?
Dnešní doba to podle mě vyžaduje, protože situace se neustále zhoršuje. Troufalost a drzost pachatelů se stupňuje stejně jako útoky proti policistům během zákroků. Za takové situace je pro policisty důležitá podpora, že se nemusí bát zakročit i tvrdě. Na druhou stranu váš zásah už pět měsíců prověřuje policejní inspekce. Vyšetřování inspekce je opravdu důkladné a je to tak v pořádku.

Někdo by mohl namítnout, že hned chtějí policistu popotahovat, ale musíme si uvědomit, že tohle byla opravdu mimořádná situace, při které došlo k použití zbraně a úmrtí člověka. To se prošetřit musí, což já chápu. Je to logické.

Setkal jste se i s opačnými reakcemi nebo výčitkami?
Setkal. Hlavně v internetových diskusích. Pozitivních názorů bylo mnohonásobně víc, ale dost bylo i negativních. Zarazilo mě, kolik lidí mě odsuzovalo, ačkoliv neměli žádné konkrétní informace.

Napadlo vás, že byste u policie raději skončil?
Ne. Ani na chvilku. Nemám k tomu důvod. Zachoval jsem se profesionálně a dokud budu zdravý, chci u policie sloužit dál.

Autor:


Po stopách vrahů




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Psi v útulku v době, kdy jeho bývalý šéf už nezvládl osobní problémy,...
Soud na tři roky zakázal činnost útulku Ligy na ochranu zvířat v Třebíči

Okresní soud v Třebíči na tři roky zakázal činnost tamní pobočce Ligy na ochranu zvířat. Zařízení pro opuštěná zvířata totiž v minulosti dlužilo na zdravotním...  celý článek

Násilí (ilustrační foto)
Žena měsíce týrala partnera, spal na chodbě a musel plnit rozkazy

Dlouhé měsíce týrání snášel od své partnerky muž na Sokolovsku. Musel plnit její rozkazy, když neposlechl, zbila ho. Žena mu také brala důchod, nutila krást v...  celý článek

Trestní zákoník (ilustrační foto).
Slovák, který zneužíval děti, bude po šesti letech ve vězení vyhoštěn

Muž ze Slovenska, který je ve vězení za sexuální zločiny na vlastních dětech, bude po odpykání trestu vyhoštěn z České republiky. Rozhodl o tom plzeňský...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.