Vyhlídky, že by mohl být žít v rodině, jsou mizivé. Krvácení do mozku, prasklá plíce, problémy se střevy a nadměrná tvorba mozkomíšního moku v hlavičce, který musí lékaři zhruba dvakrát denně odsávat, z něj dělají chronického pacienta.
"Jistě, že si někdo položí otázku, jestli má cenu vůbec takový život zachraňovat. Ale jako lékaři musíme dítěti poskytnout pomoc, jakmile projeví alespoň základní známky života: hýbe se, dýchá, srdíčko pracuje," říká lékař Václav Sebroň z pražské Gynekologicko-porodnické kliniky v Apolinářské ulici.
"Nikdo nemůže na porodním sále říci: tohle dítě šanci má a to ne. Zvláště při rychlosti, jakou se vyvíjí medicína. Vada, která je dnes neřešitelná, třeba za dva roky již půjde odstranit," soudí například dětská praktická lékařka Hana Andrejsková z Prahy.
Právě v porodnici u Apolináře mají jednotku intenzivní péče o novorozence: především o takové, kteří se narodili výrazně dřív, než měli, se zdravotními problémy, anebo "jen" s velmi malou porodní hmotností. V inkubátorech stíněných plentou občas pečují o děti, které mají i méně než půl kila a které se narodily i už v pětadvacátém týdnu těhotenství.
"Filozofie naší práce se velmi změnila. Ještě tak před patnácti lety se nad patnácti set gramovým dítětem uvažovalo, jestli má cenu je zachraňovat, nebo ne," připomíná Richard Plavka, primář Gynekologicko-porodnické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a předseda České neonatologické společnosti.
ROZHODUJÍCÍ JE ZÁJEM DÍTĚTE
"U extrémně nezralých dětí platí jedna zásada: poskytovat jim intenzivní péči a udržovat je při životě, pokud ovšem nenastane fatální zhoršení stavu. To znamená: prasknutí plíce, cév, krvácení do mozku," vypočítává Plavkův kolega Sebroň.
V tom případě musí lékaři, kteří mají službu, společně zvážit, zda dítě udržovat při životě. "To rozhodnutí je velmi závažné, a přitom musí být provedeno rychle, protože stav dítěte nepočká, až rozhodne nějaká etická komise.
Nelze se zříci zodpovědnosti," podotýká Sebroň.
Lékaři samozřejmě přihlížejí k přání rodičů, nicméně to není tím hlavním. Rozhodující je zájem dítěte. "Rodiče si často nedokážou představit, co se v tak malém tělíčku může dít. Většina jich - dokud může - pevně věří, že dítě nakonec bude v pořádku. Nepřesvědčíte je, že jejich malé s největší pravděpodobností nikdy nebude moci samostatně žít, že nikdy neuvidí," říká zdravotní sestra Lenka Červenková, která rovněž pracuje u nedonošenců.
To všechno musí lékaři rodičům vysvětlit. Někteří pak souhlasí, aby lékaři intenzivní péči ukončili. Znamená to, že se vypnou všechny podpůrné přístroje, na něž je dítě v inkubátoru napojeno.
"Přístroje se však opravdu vypínají jen v krajních případech. Většinou se lékaři o dítě ´perou´ do poslední chvíle a udržují i ty s fatálními problémy. Primárně je zajímá, aby dítě zachránili - méně už to, jaký život bude náš pacient jednou mít," podotkla jedna ze zdravotních sester další pražské intenzivní péče, která si však nepřála uvést své jméno.
"Takové přemýšlení u životaschopných plodů může nakonec péči negativně ovlivnit. Větším problémem je, kdy péči ukončovat, než kdy ji zahajovat," domnívá se Plavka.
Jsou rodiče, zvláště ti, kteří měli s početím dítěte nějaké problémy, již trvají na tom, aby jejich dítě zůstalo naživu za každou cenu.
"Jsou to však spíše raritní případy. Jako třeba jedna maminka, jejíž dítě je silně postižené. Narodilo se s vývojovou vadou mozku.
K tomu se přidalo krvácení do mozku plus fakt, že dítě vážilo jen šest set padesát gramů. Přesto si dítě přála zachránit," vzpomíná doktor Sebroň.
Dnes je chlapci bezmála pět let a jeho matka se o něj vzorně stará. Podařilo se jí začlenit ho do běžného chodu rodiny, jezdí s ním všude, i na zahraniční rekreace. "Dítě se však za tu dobu prakticky vůbec nevyvinulo, téměř nereaguje na okolí," upozorňuje Sebroň.
"Pro nás by bylo nepředstavitelné ukončit život dítěte," tvrdí věřící manželé, kteří se na Kladno přistěhovali za Slovenska. "Při prvním těhotenství nám lékaři řekli, že dítě má vážná poškození a doporučovali nám jednoznačně potrat. Dítě se narodilo předčasně, přes všechny problémy ho doktoři vypiplali a dnes, ve dvou letech, je přes všechny prognózy zcela zdravé. Nedovedeme si představit nic, co by nás donutilo souhlasit s vypnutím přístrojů." K opačnému rozhodnutí dospěl jiný manželský pár poté, co se dozvěděl, že jejich holčičce po narození vůbec nezačal pracovat mozek. Souhlasili s tím, aby lékaři dítě při životě dále neudržovali.
Jenže - všechny orgány pracovaly, holčička sama i dýchala - a tak lékařům nezbývalo, než ji přeložit na oddělení pro dlouhodobě nemocné.
Všechny případy extrémně nedonošených dětí nemusí skončit těžkým postižením. "Ovšem je důležité říci si, že takové dítě se narodilo v okamžiku, kdy před sebou mělo ještě i tři měsíce v matčině těle. V placentě by dostávalo třikrát méně kyslíku, než dýchá po narození. Logicky pak musí být vývoj trochu jiný. Často to odnesou oči, které v době předčasného porodu ještě nejsou úplně vyvinuté a překysličení jim nesvědčí.
Má to za následek často slabozrakost či slepotu," říká Sebroň.
Prvním úskalím hned po časném porodu jsou plíce. Nevyzrálé plíce nedokážou "utáhnout" celý, byť drobný organismus a zhroutí se, prasknou. "Dnes už dokážeme vývoj plic uspíšit. Díky hormonům, které se během čtyřiadvaceti hodin před porodem vpraví do těla matky, se plíce vyvíjejí mnohem rychleji," pochvaluje Sebroň pokrok v péči o nedonošené děti.
ŠANCE NA ZÁCHRANU JE DNES VYŠŠÍ
Kvalita života zachráněných dětí se však velmi zlepšila. "Dnes posíláme domů v Praze a středních Čechách osmdesát procent dětí, které se narodí s porodní hmotností menší než jeden kilogram a hrubé neurosenzorické postižení se u nich pohybuje kolem dvaceti procent," říká primář Richard Plavka. Zkvalitňováním péče se bude podle něj toto poškození v blízké budoucnosti snižovat. Na počátku devadesátých let odcházelo z porodnic jen každé třetí takové dítě a přinejmenším se stejným rizikem poškození.
Díky skoku, který čeští lékaři v této oblasti udělali za posledních deset let, se Česká republika zařadila mezi země, které zachraňují nejvíce nedonošených dětí.
Věda je dnes už tak daleko, že lékaři dokážou bez větších následků zachránit děti narozené i ve čtyřiadvacátém týdnu těhotenství. Normálně přitom žena nosí dítě zhruba čtyřicet týdnů (jde o kratší týdny, které se řídí menstruačním cyklem).
|
Zachráněná novorozeňata v ČR s hmotností pod 750 gramů |
|
1993 - 18,7% Zdroj: Česká neonatologická společnost |
"Nikdo nemůže na porodním sále říci: tohle dítě šanci má a to ne. Zvláště při rychlosti, jakou se vyvíjí medicína. Vada, která je dnes neřešitelná, třeba za dva roky již půjde odstranit," soudí například dětská praktická lékařka Hana Andrejsková z Prahy.
Právě v porodnici u Apolináře mají jednotku intenzivní péče o novorozence: především o takové, kteří se narodili výrazně dřív, než měli, se zdravotními problémy, anebo "jen" s velmi malou porodní hmotností. V inkubátorech stíněných plentou občas pečují o děti, které mají i méně než půl kila a které se narodily i už v pětadvacátém týdnu těhotenství.
"Filozofie naší práce se velmi změnila. Ještě tak před patnácti lety se nad patnácti set gramovým dítětem uvažovalo, jestli má cenu je zachraňovat, nebo ne," připomíná Richard Plavka, primář Gynekologicko-porodnické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a předseda České neonatologické společnosti.
ROZHODUJÍCÍ JE ZÁJEM DÍTĚTE
"U extrémně nezralých dětí platí jedna zásada: poskytovat jim intenzivní péči a udržovat je při životě, pokud ovšem nenastane fatální zhoršení stavu. To znamená: prasknutí plíce, cév, krvácení do mozku," vypočítává Plavkův kolega Sebroň.
V tom případě musí lékaři, kteří mají službu, společně zvážit, zda dítě udržovat při životě. "To rozhodnutí je velmi závažné, a přitom musí být provedeno rychle, protože stav dítěte nepočká, až rozhodne nějaká etická komise.
Nelze se zříci zodpovědnosti," podotýká Sebroň.
Lékaři samozřejmě přihlížejí k přání rodičů, nicméně to není tím hlavním. Rozhodující je zájem dítěte. "Rodiče si často nedokážou představit, co se v tak malém tělíčku může dít. Většina jich - dokud může - pevně věří, že dítě nakonec bude v pořádku. Nepřesvědčíte je, že jejich malé s největší pravděpodobností nikdy nebude moci samostatně žít, že nikdy neuvidí," říká zdravotní sestra Lenka Červenková, která rovněž pracuje u nedonošenců.
To všechno musí lékaři rodičům vysvětlit. Někteří pak souhlasí, aby lékaři intenzivní péči ukončili. Znamená to, že se vypnou všechny podpůrné přístroje, na něž je dítě v inkubátoru napojeno.
"Přístroje se však opravdu vypínají jen v krajních případech. Většinou se lékaři o dítě ´perou´ do poslední chvíle a udržují i ty s fatálními problémy. Primárně je zajímá, aby dítě zachránili - méně už to, jaký život bude náš pacient jednou mít," podotkla jedna ze zdravotních sester další pražské intenzivní péče, která si však nepřála uvést své jméno.
"Takové přemýšlení u životaschopných plodů může nakonec péči negativně ovlivnit. Větším problémem je, kdy péči ukončovat, než kdy ji zahajovat," domnívá se Plavka.
Jsou rodiče, zvláště ti, kteří měli s početím dítěte nějaké problémy, již trvají na tom, aby jejich dítě zůstalo naživu za každou cenu.
"Jsou to však spíše raritní případy. Jako třeba jedna maminka, jejíž dítě je silně postižené. Narodilo se s vývojovou vadou mozku.
K tomu se přidalo krvácení do mozku plus fakt, že dítě vážilo jen šest set padesát gramů. Přesto si dítě přála zachránit," vzpomíná doktor Sebroň.
Dnes je chlapci bezmála pět let a jeho matka se o něj vzorně stará. Podařilo se jí začlenit ho do běžného chodu rodiny, jezdí s ním všude, i na zahraniční rekreace. "Dítě se však za tu dobu prakticky vůbec nevyvinulo, téměř nereaguje na okolí," upozorňuje Sebroň.
"Pro nás by bylo nepředstavitelné ukončit život dítěte," tvrdí věřící manželé, kteří se na Kladno přistěhovali za Slovenska. "Při prvním těhotenství nám lékaři řekli, že dítě má vážná poškození a doporučovali nám jednoznačně potrat. Dítě se narodilo předčasně, přes všechny problémy ho doktoři vypiplali a dnes, ve dvou letech, je přes všechny prognózy zcela zdravé. Nedovedeme si představit nic, co by nás donutilo souhlasit s vypnutím přístrojů." K opačnému rozhodnutí dospěl jiný manželský pár poté, co se dozvěděl, že jejich holčičce po narození vůbec nezačal pracovat mozek. Souhlasili s tím, aby lékaři dítě při životě dále neudržovali.
Jenže - všechny orgány pracovaly, holčička sama i dýchala - a tak lékařům nezbývalo, než ji přeložit na oddělení pro dlouhodobě nemocné.
Všechny případy extrémně nedonošených dětí nemusí skončit těžkým postižením. "Ovšem je důležité říci si, že takové dítě se narodilo v okamžiku, kdy před sebou mělo ještě i tři měsíce v matčině těle. V placentě by dostávalo třikrát méně kyslíku, než dýchá po narození. Logicky pak musí být vývoj trochu jiný. Často to odnesou oči, které v době předčasného porodu ještě nejsou úplně vyvinuté a překysličení jim nesvědčí.
Má to za následek často slabozrakost či slepotu," říká Sebroň.
Prvním úskalím hned po časném porodu jsou plíce. Nevyzrálé plíce nedokážou "utáhnout" celý, byť drobný organismus a zhroutí se, prasknou. "Dnes už dokážeme vývoj plic uspíšit. Díky hormonům, které se během čtyřiadvaceti hodin před porodem vpraví do těla matky, se plíce vyvíjejí mnohem rychleji," pochvaluje Sebroň pokrok v péči o nedonošené děti.
ŠANCE NA ZÁCHRANU JE DNES VYŠŠÍ
Kvalita života zachráněných dětí se však velmi zlepšila. "Dnes posíláme domů v Praze a středních Čechách osmdesát procent dětí, které se narodí s porodní hmotností menší než jeden kilogram a hrubé neurosenzorické postižení se u nich pohybuje kolem dvaceti procent," říká primář Richard Plavka. Zkvalitňováním péče se bude podle něj toto poškození v blízké budoucnosti snižovat. Na počátku devadesátých let odcházelo z porodnic jen každé třetí takové dítě a přinejmenším se stejným rizikem poškození.
Díky skoku, který čeští lékaři v této oblasti udělali za posledních deset let, se Česká republika zařadila mezi země, které zachraňují nejvíce nedonošených dětí.
Věda je dnes už tak daleko, že lékaři dokážou bez větších následků zachránit děti narozené i ve čtyřiadvacátém týdnu těhotenství. Normálně přitom žena nosí dítě zhruba čtyřicet týdnů (jde o kratší týdny, které se řídí menstruačním cyklem).
