Když jsem byl v páté třídě, odstěhovali se naši do šumavských Janovic nad Úhlavou, čili na venkov. A to byl šok, z něhož jsem se dodnes úplně nevzpamatoval.
Že obecní podivín Karel Veselý bydlel s dospělým prasetem, chodil s ním na procházky a občas se spolu váleli v kališti před jediným panelákem ve vsi, to bych možná s pojmem "život v přírodě" ještě tak úplně neslučoval. Ale kromě toho tam byli všichni ti znepokojiví tvorové jako bažanti, zajíci, krtci či slepýši, kteří se bez jakékoli kontroly pohybovali v těsné blízkosti našich domovů. A ti mě děsili víc než Karel Veselý. Zajíc probuzený v brázdě přede mnou pravděpodobně prchal, když ale vyrazil zničehonic půl metru před mou okopanou pohorkou, mohl mě trefit šlak. Hejno koroptví startující prudce vzhůru z pšeničného lánu mě přivádělo na pokraj nervového zhroucení.
Užovka vlnící se rychle na vodní hladině, ježek funící na noční zahradě, ztepilý jelen na měsícem zalité mýtině… To všechno byli ústřední hrdinové děsivého filmu zvaného "Mé dětství".
Podle starousedlíků všechny ty rohaté, ušaté, slizké nestvůry člověku škody nečinily, ale užitečné taky nebyly… Což mi opakovaně vnucovalo otázku, k čemu si vlastně člověk přírodu tak sveřepě a úzkostlivě vydržuje? Má s ní snad nějaké plány do daleké budoucnosti? V takové Americe se alespoň skoro všude, kde příroda opravdu stojí za vidění, platí. U nás jsou s ní jenom trable: někdo jí chce kousek odvézt do Rakouska a je kolem toho takových řečí, jako kdyby někomu těch pár stromů ukradli ze zahrádky. Pokud jde o mě, můžu říct pouze tolik, že jsem při sáňkování v sedmdesátém šestém roce do jednoho šumavského smrku narazil a pořádně si přitom natloukl, takže snižování rizika důsledným kácením oněch zákeřných tvrdých věcí jedině vítám.
A to samozřejmě není zdaleka jediné příkoří, kterého se na mně, nevinném děcku, příroda dopustila! Máme zkrátka tak trochu nevyrovnané účty a přiznávám nepokrytě, že teď, když mám tu moc psát do novin, bych rád přírodě na oplátku trochu zavařil.
Proto suše konstatuji, že celá příroda je pro mě především synonymem pro nepořádek, neřku-li bordel. Na proslulé sedmnácté míli kalifornské "jedničky", která mezi Big Surem a Monterey patří údajně k nejúchvatnějším místům na zemi, lemují pobřeží dramaticky krásná golfová hřiště (poplatek pro hráče za jednorázový vstup činí 500 dolarů), na která padá měkký stín rezidencí za třicet a více milionů dolarů. Golfový míček přitom občas zaletí až na pláž, kde si ho dříve či později vyzvedne nějaký český turista, a nábožně ho uloží do obývákové stěny hned vedle miniaturní Eiffelovky. Co když zrovna tenhle míček odpálil Tiger Woods?!
U nás můžete do přírody vcházet a zase z ní vycházet naprosto halabala, až to nakonec ztratí jakýkoli půvab; o vzrušení nemůže být ani řeči.
Nemohl by to někdo aspoň oplotit a posadit tam vrátnýho?
Asi takhle: otázka, co s přírodou, je mnohem složitější, než se leckomu až dosud mohlo zdát. Proto doufám, že se můj apelativní, nervy drásající text stane podnětem k celonárodní diskusi, plodné a erudované alespoň tak jako dosavadní spory o radar či novou knihovnu!
KDO JE MARTIN REINER
Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih, na podzim vyjde v nakladatelství Host jeho román Lucka a já.Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry.
Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval.
