Pro srovnání: ODS v anketě MF DNES uvedla roční rozpočet 80 milionů, lidovci 75 milionů a US-DEU, zdaleka nejchudší strana zastoupená ve sněmovně, vydá za rok "pouhých" 41 milionů.
Ještě zřetelnější je ten rozdíl při srovnání nemovitostí, které stranám patří: ODS sice teď kupuje sídlo za sto milionů, kromě toho jí už však patří jediný dům v Ústí nad Labem za necelých 5 milionů. A unionisté nevlastní vůbec nic.
To ČSSD má 14 nemovitostí včetně areálu Lidového domu v centru Prahy - jejich celková hodnota šplhá k půlmiliardě korun. Ještě lépe jsou na tom 14 let po pádu jejich režimu komunisté, kterým patří 63 domů po celé zemi. Ten nejlukrativnější, v odhadované hodnotě přes sto milionů korun, stojí v pražské ulici Politických vězňů.
Která politická strana je nejbohatší?
Desítky milionů projdou každý rok účetnictvím politických stran. Zatímco levice může spoléhat na své majetky, pravice je závislá na sponzorech a státu.
Sto milionů korun, za něž teď ODS kupuje své nové stranické sídlo, není jen cenou za jeden luxusní dům v centru Prahy. Symbolicky je můžeme považovat za ilustraci "majetkových rozdílů" na české politické scéně.
ODS jako nová, polistopadová strana si své nové ústředí musela ze svého koupit. A Unie svobody se na to dodnes ani nezmohla. Česká levice i lidovci na tom byli od začátku mnohem lépe.
Majetky jim buď zůstaly z předlistopadových dob (to je zřetelné hlavně u KSČM), nebo jim polistopadová spravedlnost vrátila jejich tradiční sídla - sociální demokraté tak po letech soudních sporů v roce 2000 získali definitivně lukrativní areál Lidového domu v Hybernské ulici v Praze.
Finanční efekt, který taková nerovnost vyvolává, je nepřehlédnutelný: ihned poté, co ČSSD své tradiční sídlo dostala zpět, na konto jí přibylo 197 milionů ze zablokovaného nájemného.
ČSSD okamžitě splatila všechny své dluhy a z partaje, která jistý čas dlužila i státu na daních, se stala jednou ze dvou nejbohatších politických stran. Ze svých nemovitostí dokážou vytěžit i komunisté a lidovci - podle jejich výroční zprávy z roku 2001 vydělávaly strany na pronájmech svého majetku kolem dvaceti milionů korun ročně.
Pravicové strany proto musí spoléhat na přízeň sponzorů a příspěvky od státu závislé na jejich volebních úspěších. ODS se tradičně těší největší přízni sponzorů. A i když po finančních skandálech v půlce 90. let přízeň mecenášů na nějaký čas opadla, v loňském volebním roce ODS znovu dokázala od dárců získat 62 milionů korun. (Pro srovnání: ČSSD 20 milionů, KDU 48 milionů.)
Největším sponzorem stran je však v Česku daňový poplatník. Nejde o žádnou charitu - výši jeho příspěvku mu totiž určují politické strany zákonem. Státní příspěvek i peníze za volební výsledek zjevně stačí k solidnímu živobytí: ač byly loni volby a strany s výjimkou KSČM si na kampaň musely brát úvěry za desítky milionů, dnes už dluhy strany netíží (s výjimkou KDU).
Strany přitom peníze dostávají po celé volební období: nejprve sto korun za každý jeden získaný hlas. Každý rok pak dostávají "paušál" deseti milionů a navrch příspěvky za každého poslance či senátora (900 tisíc ročně) a krajského zastupitele (250 tisíc).
Díky vysokým ústavním funkcím svých lídrů pak strany ušetří: nemusí jim platit mzdu. Nejlépe placeným šéfem strany je premiér a předseda ČSSD Vladimír Špidla, který bere téměř 135 tisíc, nejhůře komunista a poslanec Miroslav Grebeníček, jehož plat ovšem kvůli neprůhlednému systému náhrad není možné jednoznačně určit. Topolánek, Svoboda i Mareš berou přes sto tisíc korun měsíčně.
