Jaký obrázek si o vás lidi v těch hektických televizních časech asi tak udělali?
Někteří si myslí, že jsem báječná, jiní že jsem propagandista a agent jedné politické strany. Někdo na mě plival a kopal mi do auta, někdo mně naopak nosil květiny a psal krásné dop
|
Jana Bobošíková, šestatřicet let, absolventka Vysoké školy ekonomické. Manžel je podnikatel, má dvě dcery ve věku čtrnáct a osm let. Před rokem 1989 se dva roky živila jako uklízečka. Celkem třikrát pracovala v České televizi. Do povědomí veřejnosti se zapsala jako moderátorka pořadu "21". V loňském prosinci byla jmenována ředitelkou zpravodajství ČT, po bouřlivých neshodách se zaměstnanci nakonec před měsícem televizi opustila. Během své novinářské kariéry spolupracovala i s Českým rozhlasem a soukromými rádii a působila v Hospodářských novinách. Šest měsíců byla v týmu ekonomických poradců předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause. V současnosti pracuje ve své firmě Polyconsult a řídí vydávání česko-anglického internetového serveru Interview21 s ekonomicko-politickým zpravodajstvím. |
Řadě lidí jste hnula žlučí. Vadí vám to?
Ne. To je jejich problém a jejich žluč, ne moje. Pokud má někdo jiné názory než já, nemám důvod ho nenávidět. Jestli mně něco hne žlučí, pak jsou to lži.
Jste prý člověk cílevědomý, houževnatý, asertivní a také neústupný. Je ta charakteristika správná?
Je správná.
A kde jsou meze neústupnosti? Nebo jinak řečeno - kdy je nutné začít slevovat ze svých názorů?
Samozřejmě když jde o zdraví a o vztahy k nejbližším, o rodinu.
A jinak ne?
Proč?
Protože když si každý bude stát neústupně na svém, tak není možná dohoda.
Neboli vy se ptáte, zda je pro mě někdy neústupnost větší hodnota než se s někým domluvit?
Přesně.
Potom tedy v případě těch lidí, kteří stáli v televizi a před televizí, je pro mě neústupnost hodnota daleko větší. Tomu, co jsem zažila v České televizi, nebudu ustupovat nikdy.
A obecně?
Záleží individuálně na situaci. Každý má své limity, které nemíní překračovat.
Během televizní krize jste někdy slevila?
Naopak.
Jako, že jste ještě přitvrdila?
Naopak znamená, že to, co jsem tam zažívala, spíše tu moji neústupnost přiživovalo. Protože jsem si uvědomovala, že tomu neuvěřitelnému lhaní a propagandě, která se linula z obrazovky, se prostě ustupovat nedá.
A neměla jste někdy pochyby, jestli to, co děláte, je opravdu správné?
Byla jsem si naprosto jistá, že všechno co dělám, dělám dobře. A jediné, co mě mrzelo, že mé pravomoci nesahaly tak daleko, aby obrazovka mohla být černá mnohem déle.
Tu zčernalou obrazovku vám hodně lidí nemohlo odpustit.
Já jsem do České televize nepřišla proto, abych byla oblíbená. Přišla jsem tam dělat svoji práci, kterou ohraničuje zákon o České televizi a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. A tyto zákony byly pošlapány. A daly se dodržet jen tak, že se televize tak zvaně vypnula.
Nebyl to hazard s vaším jménem?
Kdyby mně šlo o jméno, tak by tu práci nevzala. Řekněme, že jsem v duchu hodnot, které uznávám, promyšleně pracovala na svém sebezničení. Ale jestli mi chce někdo podsouvat, že jsem tak naivní, abych si myslela, že budu v klidu dělat ředitelku zpravodajství, tak se plete. Tak hloupá opravdu nejsem. Věděla jsem do čeho jdu.
Co je to za hodnoty, kvůli nimž jste riskovala zničení?
Věděla jsem, že mohu být kdykoliv odvolána a může to pro mě skončit katastrofálně. Jenže jsem také věděla, co je Česká televize zač, a tak mi velmi stálo za to, aby se to dozvědělo co nejvíc lidí.
To byl ten hlavní motiv?
Samozřejmě. A myslím, že mnoho lidí prohlédlo a už ví, co to je láska a pravda v podání České televize. Ta už nikdy nebude taková, jaká mohla být před tím, i kdyby se odboráři postavili na levé ucho a Komers si vyndal náušnici.
A jaká byla před tím?
Ještě vloni před vánocemi tady byla Česká televize, která se tvářila jako strážkyně nezávislosti, která měla u těch méně ostražitých jistý punc serióznosti, a která naprosto drze počítala s půlmiliardovým schodkem v rozpočtu. Neumím si představit, že by se to muselo řešit jinak než zvyšováním koncesionářských poplatků. Nyní je Česká televize v situaci, když už si to zaplaťpánbůh dovolit nemůže a ukázalo se, co jsou zač její zaměstnanci. Myslím, že každý soudný člověk dnes zkoumá, jak dalece může České televizi věřit. Před tím o tom pochyboval jen málokdo. A tohle prohlédnutí mi za to opravdu stálo.
Nebyla to ale současně profesní sebevražda?
No to tedy pozor. Jestli chcete tvrdit, že jsem poté, co jsem předvedla v České televizi, horší novinář…
Tak jinak - nebylo to sebevražedné, pokud jde o vaši kariéru?
Kariérní sebevražda, to ano. Neobstála jsem jako ředitelka zpravodajství. Na druhé straně neznám v této zemi manažera, jemuž by se vzbouřila celá fabrika, začala by místo škodovek vyrábět třeba trabanty, sama si je s nápisem stávka prodávat, a stát by přitom nezasáhl. Uveďte mi příklad manažera, který něco takového zvládl sám.
Co vás tehdy nejvíc sebralo?
To, že lidé, kteří si osobují právo zprostředkovávat druhým obraz světa, se dokázali chovat jako zvířata. A druhé největší rozčarování je, že tito lidé zůstávají na svých židlích. To mě štve. Je to nebezpečný precedens. Říká se tím: Ukradněte si prostředky svého zaměstnavatele, dělejte si s nimi, co uznáte za vhodné, ještě mu rozbijte auto, zveřejněte jeho telefon, prostě můžete všechno a nic se vám nestane.
Neměla jste v těch nejvypjatějších chvílích chuť to zabalit?
Ne, to určitě ne.
Co vám těch pár týdnů v České televizi dalo?
Naprosto ojedinělou zkušenost, myslím, že takovou školu u nás nemá nikdo. Zkušenost je nejlepší učitel, bere ovšem nejvyšší školné. A já myslím, že jsem v tomto případě měla excelentního kantora, i když jsem mu také musela excelentně zaplatit.
A ztráty?
Hlavně ztráty iluzí.
Ale vy jste snad o České televizi žádné iluze mít nemohla.
Měla jsem iluze o lidském chováním. A také iluze o úrovni demokracie v České republice. Dnes je u nás u moci strana, která postavila svou dráhu k moci na tom, že přispěje k tomu, aby se dodržovaly zákony a aby byla lepší vynutitelnost práva. A nejsilnější opoziční strana razí řád a pořádek a stále říká, že základem státu je parlamentní demokracie. Všechno z toho bylo pošlapáno. Myslela jsem si, že česká společnost je dál.
Takže jste ztratila iluze i o politických stranách?
O nich jsem iluze neměla. Nicméně jsem si myslela, že pokud má někdo něco v programu jako základní kámen, tak to nepošlape. My jsme se obrátili na stát a ten zcela kapituloval. Exekutiva připustila, že zaměstnavatel, který vyčerpal veškeré manažérské možnosti, zůstal osamocen. Stát dal jasně najevo, že je na straně velmi malé skupiny občanů, která si s televizí může dělat, co chce.
Jenže to vypadá, že to nikomu zas až tak moc nevadilo.
No to je na tom to nejhorší. Všichni jsou rádi, že to skončilo. Já ne.
Když odstoupil Jiří Hodač, poznamenala jste, že i když se z toho někteří radují, je otázka, zda nejsme poraženi všichni. Cítila jste to tehdy jako osobní prohru, nebo jste měla na mysli spíše to, že není dobré, když po mediální kampani někdo skončí ve špitále?
To, co se dělo vůči panu Hodačovi, bylo tak nepěkné, že opravdu prohráli všichni. Protože se tomu nikdo neuměl postavit. A pak - co to je za parlament, když jedněmi ústy řekne, že pan Hodač byl zvolen legálně, a týmiž ústy dodá, že by měl odstoupit. A když ho veze sanitka v bezvědomí do nemocnice, Česká televize hraje svému řediteli na cestu posměšný klip Táhněte do háje, který nazývá svou hymnou. Veřejnost přihlíží a vesměs mlčí… To vám nepřipadá jako prohra?
A pokud jde o váš pocit prohry?
Já v tu chvíli neprohrála. A věděla jsem, že mě nedostanou. A víte kolik já dostala výhrůžek? Do televize i domů?
Kandidovala jste na funkci prozatímního ředitele České televize. Do této instituce se prý rozhodně chcete vrátit a zkoušet to budete třeba desetkrát. Je to pravda?
Žádné prý, rozhodně.
A proč zrovna tam?
Protože veřejnoprávní média mají největší potenciál nezávislosti. Nemusí je zajímat ani sledovanost ani inzerenti. Nemusí si dělat hlavu s tím, jestli jim například nějaká velká banka začne vyhrožovat, že přesune inzerci jinam, pokud o ní budou nelichotivě informovat. Mohou ji klidně dál pranýřovat za nepravosti.
Říká se ovšem, že do jedné řeky se nedá vstoupit ani dvakrát, natož desetkrát.
Klidně desetkrát, už jsem vstoupila třikrát. A vstoupím počtvrté.
Vaši kandidaturu na prozatímního ředitele označil ministr kultury Pavel Dostál za krajnost. Cítila jste to tak?
Ne. Ale cítím jako krajnost působení pana Dostála na ministerstvu kultury.
Šance, že vás poslanci zvolí, byla nepatrná, měla jste minimální politickou podporu.
Ano, ODS se ode mě distancovala, ČSSD řekla, že je drzost mě nominovat a Čtyřkoalici jsem vyhazovala z velínu…
Takže to byla předem prohraná bitva. Mělo cenu do ní jít?
Bylo přece velmi dobře, když v přímém přenosu mohli lidé slyšet, jak jsem to vše, co se odehrávalo a odehrává v České televizi vnímala a vnímám. A mohli to slyšet přímo ode mě, ne přežvýkané od některých takynovinářů.
Myslíte, že někdy nastane situace, kdy budete politicky více akceptovatelná než dnes?
Popravdě řečeno - neznám politika, který by mě v televizi viděl rád.
A není pak vaše snaha o návrat do televize marná?
A je snad lepší doporučení pro žurnalistu ve veřejnoprávní televizi než to, že se ho politici obávají?
Nebojíte se, že vám na věky zůstane známka buldozeru, který jde velmi tvrdě za svým a jako taková budete pro novou televizní radu neakceptovatelná?
Nevím, podle jakých principů bude rada ředitele volit. Taky nevím, jestli opravdu mám známku buldozeru. Ale pokud ano, tak mi vůbec nevadí. Pevně věřím, že jednou přijde čas, že ředitele České televize nebudou volit - ať už otevřeně, nebo skrytě - její zaměstnanci. Pak bych se tam mohla vrátit. Pokud ten čas nepřijde, tak se tam nevrátím nikdy.
Když jste poprvé uslyšela slovo bobovize, znělo vám spíše posměšně a urážlivě, nebo vás to nechalo v klidu?
Úplně v klidu. Bobovize - proč ne?
A když ho slyšíte dnes, máte spíše pocity příjemné nebo nepříjemné?
Nepříjemné. Hlavně poté, co jsem zjistila, že má dcera našla na internetové stránce, která se tak jmenovala, takové sprosťárny o mně, až se z toho rozbrečela.
Umíte dobře točit pivo. Uspokojovala by vás taková práce?
Neuspokojovala, ale myslím, že bych se s ní uživila.
Prý neberete malé role.
To nevím, kdo o mně řekl, ale tak to není. Nejde o to vzít nebo nevzít malou roli, ale o to, že se sama snažím vytvářet prostor pro to, co chci dělat. Kdybych se rozhodla točit pivo, bude to moje role. A to je pro mě důležitější, než fakt, zda ji kdosi vnímá jako malou nebo velkou.
Jak byste chtěla, aby vás vnímali vaši podřízení?
Jako partnera.
A pokud jde o pohodu na pracovišti?
Ta mě tolik nezajímá, není to prvotní. Prvotní je výkon. Když při tom bude i ta pohoda, o to lépe. Opačně - pohoda bez výkonu - to by šlo těžko.
Stála vás televizní krize hodně sil? Jak jste se dobíjela?
Stálo mě to dost. Dobíjela jsem se pozitivním ohlasem, který byl, i když se o tom moc nepsalo. Jsem v pohodě.
Takže žádné lízání si ran?
Já vím, že by mnozí rádi viděli, jak jsem někde v koutě. Ale tu radost jim neudělám. Vydržela jsem to a jsem na to pyšná. Život jde dál a myslím, že je docela spravedlivý.
Věříte na osud?
To ani moc ne. Věřím na práci a na odvahu. A na to, že náhoda přeje připraveným.
