Předehrou k izraelským volbám bylo lednové hlasování o palestinském parlamentu. A shodou okolností toto úterý, ve stejný den, kdy Izraelci šli k volebním urnám, palestinští poslanci schválili novou vládu.
I o palestinských volbách se dá říci že byly epochální, a to nejen proto, že byly teprve druhé a vynesly do vlády nové lidi. Jde především o to jaké lidi: příslušníky hnutí, které i váhavá a všeodpouštějící Evropská unie označila jako teroristy.
V očích mnoha šokovaných pozorovatelů to byla katastrofa - Hamas je také hnutí, které ani neuznává právo Izraele na existenci. Druhý pohled možná odhalí i částečné výhody situace vyhnané na ostří nože: vždyť "umírnění" předchůdci Hamasu ve vládě také měli prsty v různých násilnostech, a na jejich sliby a závazky se nemohli spolehnout ani samotní Palestinci.
Není tedy smysluplnější uzavřít mír s těmi extrémnějšími, nebo, chcete-li, důslednějšími?
Možná Palestinci nehlasovali pro teroristy, ale pro nějaké jasné a trvalé řešení, které pro ně mají tvrdí muži zajistit - ať už bude jakékoli.
Kdo ale má mír s nesmiřitelným Hamasem uzavřít? O tom se právě v Izraeli rozhodovalo. Největší důvěru voličů dostala Kadima, strana, která vznikla teprve před pár měsíci, avšak mezitím stačila odsoudit obě tradiční uskupení na pravici a levici do role sekundantů. Strana, jejíž předseda sice údajně žije, ale už asi nikdy nepromluví ke svým příznivcům.
Ariel Šaron Kadimě a jejímu dočasnému vůdci Ehudu Olmertovi zanechává pozoruhodné dědictví. Politik, jehož důslednost si v minulosti nezadala s důsledností současných vládců nad Palestinou, v posledních dvou letech hájil politiku, o které se dříve Palestincům ani nesnilo.
Stáhnul izraelské osadníky a vojáky z Gazy a kdyby mu osud dopřál čas, stáhnul by je zřejmě i z většiny Západního břehu - tedy území, která si Palestinci přejí pro svůj stát.
Šaron to nedělal z lásky k nim, ale z čistého pragmatismu. Viděl, že je to nejlogičtější a nejčestnější cesta z problémů, ve kterých se jeho stát ocitl prodlužováním okupace území, na kterém žije jiný národ. Právě pro toto řešení Izraelci hlasovali a tak to bude Šaronova strana, která bude sestavovat vládu.
Brzy tedy budeme svědky pozoruhodného střetu dvou nečekaných mírotvorců. Na jedné straně Hamasu, který navzdory své silácké rétorice bude muset nějak provozovat palestinský "stát", který mu nečekaně padl do klína.
A na druhé straně bude izraelská vláda, která jen čeká na to, aby mohla odejít z velké části území, na kterých se ještě nedávno za vyložení obrovských materiálních a lidských obětí držela.
Bill Clinton a po něm i George Bush si představovali, že jednou se setkají s usmívajícími se představiteli Izraele a Palestiny před Bílým domem a za přítomnosti stovek kamer si všichni potřesou rukama, podepíšou věčný mír a bude z toho velká sláva. Mír takto uzavřený vypadá dobře ve večerních zprávách, ale nemusí fungovat ve skutečnosti.
Teď nadešel čas vůdců, kteří nemluví o míru, ale o zájmech vlastních národů. Možná, že budoucí předseda izraelské vlády se se svým palestinským protějškem vůbec nesetká. Možná právě proto budou moci spolu uzavřít mír.
Nebo alespoň něco jako dočasný mír. Nějaké příměří. Dlouhodobý klid zbraní. Uspokojivé provizorium... Nebo jak by se to mělo ve zprávách vlastně nazvat, aby to vypadalo epochálně?
