Bitva o Pražský hrad

  • 7
Dne 7.března 2003 přesně 153 let po narození zakladatele moderní české státnosti se ujal Václav Klaus svého prezidentského mandátu a usedl na Pražský hrad. Možná nebude na škodu trochu zrekapitulovat dosavadní působení Václava Klause na české politické scéně.
V roce 1989 vstoupil do politiky razantním způsobem jako ministr financí ve federální Čalfově vládě. Nástup do vrcholné politiky byl sice rychlý, ale jak ukázal čas, Klaus nebyl nepřipraven. A to je i tajemství jeho úspěchu v počátku 90.let a současně i klíč k možným pozdějším názorovým střetům s Václavem Havlem. Václav Klaus po celá osmdesátá léta nevysedával nečině po hospodách a nekritizoval zde planě komunistický režim, ale aktivně se při svém působení ve Státní bance československé a později i v Prognostickém ústavu AV připravoval na možnost uvolnění politických poměrů v naší zemi a možnost realizace ekonomické reformy, byť třeba jen částečné. Navíc je třeba připomenout, že měl rodinu a děti a nemohl si dovolit riskovat například uvěznění svým neuváženě kritickým postojem vůči režimu, jako např. jiní. Proto pracoval tiše, bez pozornosti zahraničních médií, ale o to účinněji, jak ukázal později čas. Proto byla naše země v počátku 90. let o krok nebo dva kupředu v ekonomické reformě oproti ostatním východoevropským zemím. Toto ostatně uznávali i renomované mezinárodní finanční a ekonomické instituce.
Václav Klaus na rozdíl od Václava Havla vstupoval do politiky z bodu nula. Zatímco Václav Havel byl již v roce 1989 známou osobností jak doma, tak i v zahraničí, Václav Klaus si musel své jméno a uznání ve světě tvrdě vybojovat a zasloužil se o to zejména svými činy a postoji. Jako první v zemi si uvědomil nutnost standardizace poměrů na politické scéně a rozdělení na politické strany. Proto založil ODS a stal se i jejím prvním předsedou. Toto pravděpodobně byl rozhodující okamžik ve vztazích mezi Havlem a Klausem a dokresluje to i rozdílnost charakterů obou postav české politiky. Zatímco Havel idealisticky věřil, že je možné udržet Občanské fórum a prosazoval kurs "nepolitické politiky", Klaus si pragmaticky uvědomil nutnost politické soutěže na české politické scéně a přihlásil se k ideálům konzervatismu, což bylo konzistentní s jeho postoji v 80. letech.   
Roky 1992 až 1996 byly podle mého názoru nejúspěšnějším obdobím naší země od roku 1989, obrovský ekonomický boom, politický i kulturní rozvoj. Přes určitá nedorozumění v tehdejší vládní koalice, zejména mez ODS na straně jedné a ODA a KDU-ČSL na straně druhé, šla země jednoznačně kupředu. Zejména na toto období by si měli vzpomenout zapřísáhlí odpůrci a kritici Václava Klause, kteří označují jeho ekonomickou reformu za jednoznačně neúspěšnou. Ekonomická reforma však nebyla neúspěšná, ale pouze nedokončená, což je velký rozdíl. Problémy začaly v roce 1996 po parlamentních volbách, kdy pravicová koalice nezískala většinu v parlamentě. Exekutiva se stala bezzubou a neúčinnou, neschopnou prosadit své záměry v parlamentu. K tomu se ještě přidala nešťastná politika ČNB a cyklická fáze recese v české ekonomice. To byly hlavní faktory, které Klausovi ke konci roku 1997 zlomily vaz.
Bohužel teprve v této chvíli se ukázalo, kolik má Václav Klaus skutečných příznivců a zastánců. V duchu přísloví "v nouzi poznáš přítele" se od něho začali odtrhávat nejvěrnější přátelé s mnohdy neukojenými osobními ambicemi, ale s pochybnými osobními kvalitami,  a vytvořili vlastní vzdoro klub později nazvaný Unie svobody. Je zřejmé, co tyto lidi od počátku spojovalo. Nepřeji této straně nic zlého, představuje koaliční potenciál budoucí možné pravicové vlády  v čele s ODS, ale tato její negativní počáteční vyhraněnost vůči jedné osobě by se mohla stát příčinou jejího zániku. K těmto osobám se bohužel přidal ve svém známém Rudolfínském projevu i tehdejší prezident Václav Havel. V situaci, kdy jeho politický kolega a snad i bývalý přítel byl skutečně na dně, si Havel ještě přisadil a dal průchod veškerým svým vášním a emocím ve svém projevu. Bylo to nejen zavrženíhodné z lidského hlediska, ale i nepravdivé až vulgární gesto vůči Klausovi. Zcela negoval nepochybné Klausovy ekonomické úspěchy a zdůraznil nebo spíše zveličil pouze jeho chyby, kterých se samozřejmě Klaus také zcela nevyvaroval. Ale říká se "kdo nic nedělá, ten nic nezkazí" a Klaus bezpochyby dával do ekonomické reformy celý svůj osobní elán a nasazení a to nejlepší, co v něm bylo. O to víc slouží novému prezidentovi ke cti, že se s Václavem Havlem důstojně rozloučil a nezachoval se jako on v roce 1997. 
V roce 1998 se Klaus dostal do opozice a byla uzavřena tzv. opoziční smlouva. Je opravdu velmi podivné a zarážející, že její hlavní kritici (US a KDU-ČSL), kteří tehdy obviňovali ODS ze zrady pravicových ideálů a podvodu na voličích, se po roce 2002 uchýlili ještě k daleko větší zradě na svých voličích, když se sociálními demokraty rovnou vstoupili do vlády a tolerují nebo dokonce umožňují jejich socialistickou až rozhazovačnou politiku. Je politickou chybou ODS, že jim to ještě řádně "neomlátila o hlavu". Od té doby se naplno rozhořela nenávistná až štvavá a špinavá kampaň vůči jediné osobě - Václavu Klausovi. Zejména někteří novináři a intelektuálové používali až zákeřné argumenty a využívali kritiky charakterových vlastností Klause, které bezpochyby jako každý člověk má, k likvidaci jeho osoby. Je skutečně neuvěřitelné, kolik tento člověk schytal urážek a špíny na svoji osobu. V pražských intelektuálních klubech a kavárnách se stalo doslova módou plivat na Klause, jinak by člověk byl úplně znemožněn před svými přáteli. Ti samí lidé, kteří Klause v první polovině 90.let oslavovali jako boha, mu nyní nemohli přijít na jméno. Klaus se prostě stal mírně řečeno nepopulárním.
Klaus sportovec (v protikladu k Havlovi kuřákovi) všechny tyto útoky a výpady přežil a přestál. V duchu řecké zásady, že ve "zdravém těle sídlí zdraví duch" vše přečkal v duševním i fyzickém zdraví. Zvolení prezidentem je hlavně jeho velkým osobním vítězstvím, protože se nedal odradit a znechutit si život svými zákeřnými odpůrci a kritiky. Toto vítězství je ale podle mého názoru dobré i pro celou Českou republiku i když si to mnozí dnes ještě neuvědomují. S Klausem totiž přichází na Hrad člověk inteligentní, schopný, člověk který má vystupování a je schopen reprezentovat stát navenek, ale i tvrdě hájit jeho zájmy v cizině, a hlavně politik - profesionál. Klaus představuje to nejlepší, co naše politická scéna v dané chvíli nabízí. Náš národ zase povede jeden z jeho nejinteligentnějších a nejschopnějších občanů. Proto je to dobrá volba. Mandát Klause ještě posiluje skutečnost, že by byl pravděpodobně zvolen i v přímé volbě.
Pro komunistické období bylo typické, že stát vedli průměrní až podprůměrní lidé. Vzpomeňme si na pány Jakeše a Bilaka. Kam tito lidé naši zemi dovedli, je všeobecně známo. Naopak zvolení Klause prezidentem představuje vítězství nadprůměru a inteligence nad šedivým průměrem a podprůměrem. A takoví lidé když zemi vládnou, tak se jí vždycky daří dobře a šťastná je země, která si dovede takové vůdce vybrat. Proto považuji zvolení Klause za jednu z nejpozitivnějších událostí po roce 1989.
Moje osobní zkušenosti mě utvrzují v názoru, že Klaus je populární mezi lidmi sebevědomými, rovnými a upřímnými a nezáleží ani tolik na jejich vzdělání a věku i když hlavní podporu má samozřejmě mezi vysokoškoláky. Prostě mezi lidmi, kteří se dokáží zpříma dívat na svět. Naopak odpůrce má Klasu zejména mezi lidmi zakomplexovanými, manipulovatelnými svým okolím a lidmi jinak pokřivenými, dále mezi rádoby intelektuály, kteří rádi vysedávají po hospodách a kavárnách a řeší své "filosofické" problémy, a mezi kvazi umělci, kteří si zvykli, že dělají umění pro umění, za které dostávají zaplaceno většinou ze státní kasy bez ohledu na úspěch u publika. Klaus je na něj příliš pragmatický a racionálně uvažující a mohl by dokonce ohrozit jejich pozice. Pro tyto lidi je ideálem daleko spíše průměrný úředník Špidla, současný premiér. Neschopný, ale na druhé straně nijak nebezpečný. O charakteru tohoto člověka ostatně svědčí i to, jak se zachoval ke svému stranickému kolegovi Miloši Zemanovi. Zeman byl hlavním aktérem volby Špidly do předsednického křesla sociální demokracie. Veřejně ho doporučil jako svého nástupce. Nepřímo mu tedy dopomohl i do premiérského křesla. Špidla, jak by se zdálo, má tedy Zemanovi co oplácet. Špidla ovšem Zemana při prezidentské volbě doslova podrazil. Vzkázal bych proto panu premiérovi nejen, že vládnout se musí umět, ale hlavně, že kdo chce vládnout nesmí být "podrazák". S tímto mužem v čele vlády to naše země daleko nedotáhne. Proto věřím, že to druhá polovina naší veřejnosti brzy pochopí a prohlédne.
Ale vraťme se na úvod. Myslím si, že Masaryk by se z naší volby prezidenta upřímně radoval a Klause by volil také. Proto nezbývá, než novému prezidentovi do jeho úřadu popřát hodně zdraví a profesních i osobních úspěchů.  

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video