Jako bychom sledovali dvě rozdílná tažení najednou. To první míří skoro do učebnic válečných škol. Během několika dnů byla invazní vojska tam, kde chtěla být. Stanula na přístupech k Bagdádu, a navíc měla nepatrné ztráty. Ukázalo se, že irácká armáda se jim nemůže postavit.
Umí způsobit problémy, ale to jsou jen lokální potíže, žádné těžké rány. Výsledek to nemůže ovlivnit. Druhé tažení se vyvíjí hůř. Zdá se, že vojáci potřebují k závěrečnému náporu posily. Mají logistické problémy. Navíc plně neovládají dobytou zemi, a tak jejich zásobovací kolony zle tísní místní bojovníci.
Člověk by skoro nevěřil, že jde o jednu a tutéž válku. V čem je potíž? Vypadá to, že Američané připravovali trochu jinou válku, než jakou nakonec dostali. Plán byl dobrý. Jenže nevyšel jeden ze základních předpokladů, na nichž byl postaven.
Cestou do Bagdádu měli na invazní jednotky dotírat jen vděční Iráčané s květinami. Teprve před metropolí měla být svedena rozhodující bitva s předem zlomeným protivníkem.
Druhým problémem jsou přehnaná očekávání. Politici, ve snaze získat větší podporu veřejnosti, trestuhodně malovali rychlou projížďku Irákem. Viceprezident Cheney hovořil o tom, že "válka bude krátká a ulice v Bagdádu a Basře budou vybuchovat nadšením". Nebyl sám.
Dohady o strategii, které slyšíme, jsou zatím více důsledkem přehnaných očekávání než skutečných potíží. Říká se, že žádný bitevní plán nepřežije první výstřel. Platí to i pro tuto válku.
Posily jsou nutné, stejně tak je nutné zamést si v jižním Iráku. Ale nezbytné je i postupovat rychle, protože čas určitě není na straně Ameriky. A je dobré vzpomenout si na Afghánistán. Vypadalo to tam, že válka se nevyvedla a potáhne se měsíce - a vtom se Taliban zhroutil.
