Jenže ani nejlepší vztahy v historii obou zemí (a takové teď panují) nemohou zastřít vzájemné spory.
Přestože se česká i německá vláda snaží vyhnout debatě o sudetských Němcích jako Francie muslimským šátkům, tento bolestivý problém minulosti nezmizel a nezmizí ani po vstupu České republiky do Evropské unie.
Na tom nic nezmění ani fakt, že jde o věc, která velkou většinu obyčejných Němců příliš nezajímá a netrápí. Již brzy však uvidíme, zda někteří sudetští Němci nevznesou po rozšíření unie individuální majetkové požadavky u mezinárodních evropských soudů.
V případě, že by uspěli, se může současný poklidnější stav rozjitřit. Stejné pohledy nemají Česko a Německo ani v případě Evropské unie. Berlín zatím uzavřel na přechodné období pro Čechy svůj pracovní trh.
Nechce dát více peněz do unijního rozpočtu na léta 2007 až 2013, které mají být také použity v nově přijatých zemích. To je na druhou stranu pochopitelné, protože už teď platí ze všech nejvíce. Rozpory panují i kolem nové ústavy EU.
Němci chtějí v Evropské komisi pouze 15 komisařů, my s Milošem Kužvartem až 25. Přitom pochybnosti, že komise bude v tom rozšířeném počtu ještě nefunkčnější a zbytečně byrokraticky nabobtnalá (tím dražší), jsou na místě.
Nedá se ani očekávat, a neočekává to dokonce například ani premiér Vladimír Špidla, že by Německo bylo někdy naším nejbližším spojencem. Hraje v Evropě jinou roli, což uvidíme i dnes na summitu velké trojky (Blair, Chirac a Schröder).
Až tedy český premiér uslyší v Berlíně "lieber Vladimir", nebude to současně znamenat, že s Německem si tak skvěle ve všem rozumíme.
