Nedá se popřít, že Komárek v Muži jako evoluční inovaci? nachází netušené souvislosti, třeba že výskyt mytické mandragory vyrůstající pod šibenicemi ze semene oběšených souvisel s tím, že přiškrcování vyvolává orgasmus. Někdy aplikuje biologické znalosti na lidskou populaci, třeba když referuje o jistých hlavonožcích, jejichž penis se odděluje od svého nositele a sám vyhledává samičku; sní pak o penisu „samostatně šplhajícím po fasádě panelového domu a vnikajícím do dámských ložnic“ (že by námět na jeho nový román?). Případně zpravuje o existenci jistého druhu pavouků-křižáků, u nichž jsou samečci v porovnání se samičkami zcela drobní a žijí parazitárně v jejich sítích, při použití lidských měřítek by muži v takovém světě měřili 15 cm a „hodili by se k nošení v kabelkách“. Rozvíjí i úvahy nad tím, zda budou někdy v budoucnosti muži kojit své děti, nebo jak by vypadal či bude vypadat svět bez mužů.
O knizeStanislav Komárek Muž jako evoluční inovace? Eseje o maskulinitě, její etologii, životních strategiích a proměnách Academia, Praha, 2012 264 stran, doporučená cena 285 korun. |
Dále tu Komárek píše kupříkladu o proměnách sexuálního studu (ve starém Řecku prý byl obscénní jen odhalený žalud, ne penis), seznamuje s tím, jaký byl většinový profil kastrátů („povahově mírní, se základním emočním vybavením dětským, s touhou po něžnostech; eunuši stáli v čele vojenských tažení, což nepotvrzuje představu kastráta jako zbabělého tvora“). Přináší mnohá tvrzení, která jsou zajímavá (běžný kněz umírá dříve než je průměr, vysocí církevní hodnostáři žijí naopak mnohem déle). Jenže mnohdy se dají jen těžko ověřit. Třeba v tvrzení, že v mnoha měšťanských domácnostech manželky běžně trpěly u svých mužů návštěvy nevěstinců a samy je tam posílaly: „Tady máš pět zlatých na bordel“. Nebo vývody, v nichž se biolog dostává daleko za hranice biologie a uchyluje se k tvrzením přehnaným nebo velmi sporným, kupříkladu že pro lidi žijící v celibátu je onanie pouhý lehký hřích. Katoličtí kněží, s nimiž jsem tuhle tezi konzultoval, o něčem takovém nikdy neslyšeli.
Obálka knihy Stranislava Komárka Muž jako evoluční inovace?
Proč se tak málo kultivuje anál?
Profesor pražské Karlovy Univerzity Komárek v Muži jako evoluční inovaci? nepomíjí ani různé sexuální praktiky: podotýká, že třeba felace byla v Melanésii vnímána jako „vyšší stadium kojení“. Opakovaně se vrací k análnímu sexu, který prý dnes vlivem pornoprodukce pokládají teenageři ve Skandinávii za „nutnou součást celé procedury“, a diví se přitom, v jak málo společnostech došlo ke kultivaci análního sexu coby kontroly porodnosti.
Tvrdě polemicky vystupuje proti gender studies, kterýžto přístup dost karikuje. Vysmívá se třeba pokusům o odstranění pisoárů coby diskriminujícím zařízením. Vyhledává údaje politicky nekorektní, například že pravděpodobnost otěhotnění po znásilnění je vyšší než při běžném pohlavním styku, nebo že americké ženy zůstávají v případě znásilnění během schůzky spíše s těmi, kteří znásilnění dokončí, než s těmi, kteří se o znásilnění „pouze“ pokusí.
Stanislav Komárek, biolog, filosof, spisovatel, Praha
Zamýšlí se nad tématem obřízky, u něhož nenachází uspokojivé vysvětlení a rezignovaně konstatuje, že hlavním důvodem „asi bude snaha zalíbit se Všemohoucímu“. Dodejme, že podle františkána Richarda Rohra a jeho knihy Stát s moudrým mužem se měl dospívající muž dozvědět o „propojení mezi bolestí a novým životem“, i když v případě novorozenců tento důvod sotva hrál takovou roli.
K tématu mužství Komárek přistupuje s ironickým odstupem. Rekapituluje, jakým prudkým vývojem prošlo v západní civilizaci hodnocení onanie: od naprostého zavržení coby zdroje všech chorob až k činnosti oficiálně doporučované k praktikování alespoň jednou denně. A nevěřícně k tomu dodává: „Svět je bizarní místo“. K fungování a zvláště vizáži mužských varlat zase suše podotýká: „Je zkrátka obtížné je vidět a nesmát se při tom“.
Pružná hranice mezi ironií a cynismem
Je pouze a jen na čtenáři, jak při četbě tohoto Komárkova opusu stanoví linii, kde jde výhradně o ironii a kde už o cynismus. Stejně jako doktor House ve slavném seriálu kupříkladu pražský profesor přirovnává dítě k tvoru, z něhož se může vyvinout „doživotní parazit, zpočátku roztomilý“, v čemž má ostatně pravdu. Jako už poněkud „na hraně“ hodnotím autorovy úvahy o tom, že evropská padesátiletá žena, opouštěná manželem, by se možná měla smířit s tím, když si její choť domů přivede druhou, o generaci mladší manželku. A v pravdě cynické mi přišly autorovy nářky nad tím, že homosexuálové se dnes často přiklánějí – podle něj příliš konzervativně – k „celoživotnímu partnerství“. Komárek se – ve stylu entomologa se zájmem popisujícího život exotického brouka – podivuje nad tím, že u homosexuálů „nevznikla nějaká nová životní forma“ a lituje, že se „nestali solí země“. Proč by si však neměli zvolit tu životní formu, která jim vyhovuje? Proč by zrovna oni měli sloužit jako „pokusní králíci“ sociálního inženýrství a vyvíjet jakési nové sociální uspořádání?
Pochod francouzských homosexuálů na Gay Pride v Paříži v roce 2000
Nikdo tu meče klukům nebere
Ovšem jako v jiných knihách profesora Komárka, i zde naštěstí najdeme prvky sebeironie. Jak jinak vnímat u tohoto dlouholetého pedagoga poznámky o tom, kterak bytostně „spolu souvisí pedagogika a pederastie“? Ostatně autor tvrdí, že málokdo je jasně heterosexuálně vyhraněn a v každém je kus homosexuála, takže pasáže věnované homosexualitě možná nebyly psány s takovým odstupem... Jindy se autor zmiňuje o jistém peruánském profesoru filozofie, veliteli teroristické organizace Světlá stezka, který bojové akce řídil z apartmánu primabaleríny limské opery, a pokračuje otázkou, zda by i pro něj osobně nebylo nejkratší cestou ke slávě „zmizet se studenty v podrostu brdských lesů“. Nevím ovšem, jak by s nimi uspěl, protože opakovaně odsuzuje soudobé „třicetileté infantilní doktorandy“.
Friedrich Nietzsche, autor, který moderní společnosti znovu a aktuálně připomněl mudrce Zarathuštru
Nejkontroverznější jsou v Komárkově nové knize právě názory na současnou společnost a na budoucnost mužů a mužství. Tu podle něj hutně vyjadřuje životní osud filozofa Nietzscheho, u něhož sny o příchodu nadčlověka či „nadmuže“ končí „v soumraku šílenství a jejich vyústění je příznačné: živoří jako krmený, přebalovaný a svět nevnímající tvor“. Není to strhující předobraz budoucího pádu mužství vůbec?, ptá se sugestivně Komárek. Jinde předestírá vizi odpudivého tvora, který coby „odule uhlazený otec-úředník, přicházející domů přespat, většině dětí připadá jako příklad varovný, pozorovaný se směsí soucitu, zděšení a nevole“. Podle něj přitom vše začíná už výchovou: „chlapečkové přehrávající různé krvelačnosti s tančíky, letadélky a mečíky vzbuzují v rodičích dojem, zda by neměli být psychiatrováni“. Skutečně netuším, kterak profesor k poslednímu z uvedených tvrzení přišel: co se týká třeba mečů a zbraní, těch jsou dnes plná hračkářství a kupují se čile, bez následných pocitů psychiatrizování. Ostatně z mého miniprůzkumu rodin vychovávajících chlapečky vyplynulo, že u drtivé většiny se podobné předměty v arzenálu jejich hraček vyskytují. I když je někteří z dotázaných rodičů pořizovali spíše neradi a po jistém váhání, podle mě rozumně usoudili, že souboje k přirozenosti kluků prostě patří – dodávám, že moji dva malí synové vlastní plastových a dřevěných mečů a šavlí hned několik.
Retro hračky
Za vyhrocení prodá i babičku
Autor vytýká myšlení současných Evropanů, že miluje „mrazivé extrémy“. Sám však v této knize (více než v těch předchozích) jakoby podléhal čemusi podobnému: zaměřuje se na krajní polohy, a co nachází „v meziprostoru“, nechává bez povšimnutí (podle Gaussovy křivky jde o ty nejpočetnější případy). Obraz muže se mu tedy rozkládá do uměle vytvořených protikladů, mezi nimiž podle něj zřejmě zeje vzduchoprázdno. Jde na jedné straně o „tatíka s odepjatým řemenem“, a na straně druhé o zženštilého „muže přebalujícího kojence“. Dětem podle něj při tom na první pohled nevzniká žádná újma, ovšem je podle Komárka otázkou, zda je další „máma s pindíkem“ také „vhodným reprezentantem mužského identifikačního vzoru v rodině a zda si přítomná doba vůbec podobný vzor přeje“.
Opravdu si pan profesor K. neumí představit muže, který – aspoň občas – přebaluje vlastní dítě, ale později s ním – asi s větší chutí – hraje fotbal, pere se s ním nebo vyráží na „dobrodružné“ výpravy do skal?
Gaussova křivka výskytu úrovně inteligence mezi lidmi
Jsou to konstatování sice naprosto banální, jenže z Komárkova vidění současného světa tyto činnosti nepochopitelně vypadávají nebo je pisatel naprosto podceňuje a bagatelizuje. Mnoho mladých také dnes rádo cestuje do nepříliš turisticky známých destinací, což činí i Komárek, proč se ale skoro tváří, že je v Čechách či v Evropě takovým tvorem jediným a unikátním? Komárkovo vnímání současného západního světa je až překvapivě zploštělé a černobílé, jakoby s tím, jak poznává stále nové a nové exotické kraje a obyčeje, pomalu ztrácel schopnost poznávat pestrost a mnohovrstevnatost životních stylů a forem „u nás doma“.
Někdo je tu fádní
Podobně by se dalo polemizovat s mnoha dalšími Komárkovými výroky, které mají diagnostikovat soudobou západní společnost, jako že „Evropě vyschly vnitřní zdroje barbarství“, nebo že dnešní západní civilizace je „založena na jednoznačnosti“. Jak to? Podle mne jsme naopak ještě nikdy nežili ve společnosti, v níž je ze vzhledu člověka tak málo patrné, k jaké patří společenské třídě či kastě, jaké má zaměstnání či jakého je pohlaví (třeba nošení kalhot dnes není jednoznačným rysem mužů jako dříve). Jako příklad nutnosti „rozhraničení, oddělení, rozhodnutí“ uvádí autor svět počítačů: ovšem jakou by chtěl lepší ukázku dnešní nejednoznačnosti a ambivalentnost než právě svět počítačové virtuality, v níž si člověk může vybrat libovolný věk i jakoukoli pohlavní či etnickou identitu a vydávat se za někoho zcela jiného? Navíc nejednoznačné je dnes právě to, že byly zpochybněny tradiční společenské role a silně se prosazuje trend posilování „ženského“ aspektu duše u mužů a mužského aspektu u žen. O tom, že přitom dnes muži procházejí jistou krizí, nepochybuje nikdo, ale pokus psavého biologa o diagnózu je naprosto nedostačující.
A pokud Stanislav Komárek šmahem odsuzuje dnes vycházející „příručky o uvědomělém mužství“ jako „fádní“, pak je to úsudek k některým z nich nespravedlivý (viz třeba nedávno vydanou Co dělá z chlapců muže: duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti). I když to píšu nerad, fádní je v některých pasážích spíš Komárkova diagnóza současné společnosti.
