Naštěstí přichází bin Ládinova smrt právě ve chvíli, kdy se velká část islámského světa křečovitě svíjí v léčbě, kterou vyžaduje i bin Ládinova forma fanatismu: tedy během „arabského jara“ nesoucího se ve znamení požadavků na posílení role demokracie (a absence požadavků, tedy alespoň dosud, na právě ten typ islámské vlády, který se al-Káida snažila zavést).
Mohou však nově se rodící demokracie, které se momentálně budují v Egyptě a Tunisku a o něž se usiluje v Bahrajnu, Libyi, Sýrii, Jemenu i jinde, zahnat hrozby představované islámskými extremisty? A především: mohou porazit salafijsko-wahhábistické myšlení, z něhož Usáma bin Ládin a jemu podobní dlouho vycházeli a které je dosud vyznávanou a chráněnou ideologií v Saúdské Arábii?
Menší náklady na lidskou důstojnost
Faktem zůstává, že už před americkou operací na zabití bin Ládina coby symbolické hlavy al-Káidy se vznikajícím demokratickým revolucím v arabském světě podařilo za pouhých pár krátkých měsíců učinit pro marginalizaci a oslabení bin Ládinova teroristického hnutí v islámském světě stejně mnoho, jako válka s terorismem učinila za deset let. Ať už bude jejich konečný výsledek jakýkoliv, odhalily tyto revoluce filozofii a chování bin Ládina a jeho stoupenců jako nejen nelegitimní a nelidské, ale i jako neschopné dosáhnout lepších podmínek pro obyčejné muslimy.
Když Arabové jednotně stáli v pokojném několikamilionovém protestu, říkali tím, že jejich způsob, jak dosáhnout důstojnosti pro Araby a islám, je lidsky mnohem méně nákladný. A co je ještě důležitější, jejich metoda nakonec dosáhne takové důstojnosti, jakou si lidé opravdu přejí, na rozdíl od nekonečných teroristických válek s cílem opětovně vybudovat kalifát, který bin Ládin sliboval.
Demonstranti arabského jara koneckonců nepotřebovali k dosažení svých cílů využívat – a zneužívat – islám. Nečekali, až jejich situaci změní Bůh, ale chopili se iniciativy a pokojně se postavili svým utiskovatelům. Arabské revoluce charakterizuje vznik pluralitní postislámské standardy pro věrné. Jedinými lidmi, kteří do protestů zatahovali náboženství, byli ve skutečnosti vládcové – například ti v Bahrajnu, Jemenu, Libyi a Sýrii –, kteří se snažili využít strachu ze šíitské či sunnitské „jinakosti“, aby ve svých společnostech pokračovali v politice „rozděl a panuj“.
Velká útrata
Když nyní USA odstranily bin Ládinovu fyzickou přítomnost, musí přestat odkládat zbytek léčebného procesu. USA totiž selektivně – a krátkozrace – ozařují jen části rakovinného nádoru, který al-Káida představuje, a nechávají bez povšimnutí zhoubný růst saúdského wahhábismu a salafismu. Navzdory desetileté válce Západu s terorismem a dlouhodobějšímu spojenectví Saúdské Arábie s USA pokračuje saúdský wahhábistický náboženský režim ve financování islámských extremistických ideologií po celém světě. Bin Ládin, který se v Saúdské Arábii narodil, byl tam vychován a získal tam vzdělání, je produktem této všeprostupující ideologie. Nebyl to žádný náboženský novátor; byl produktem wahhábismu a později ho wahhábistický režim exportoval jako džihádistu.
Během 80. let utratila Saúdská Arábie 75 miliard dolarů za propagaci wahhábismu, financování škol, mešit a charitativních organizací po celém islámském světě od Pákistánu přes Afghánistán až po Jemen, Alžírsko a další země. Saúdové v těchto programech pokračovali i po teroristických útocích z 11. září 2001, ale i poté, co zjistili, že kvůli technologiím globalizace je jejich „poslání“ nekontrolovatelné. Není divu, že zrod nadnárodního islámského politického hnutí, který podpořily také tisíce „podzemních“ džihádistických webových stránek, pronikl i do saúdského království.
Podobně jako únosci z 11. září, kteří byli rovněž saúdsko-wahhábistickým ideologickým exportem (15 z 19 mužů, kteří tyto teroristické útoky provedli, si bin Ládin vybral proto, že měli stejný saúdský původ a vzdělání jako on), přetrvává také saúdskoarabská záložní armáda potenciálních teroristů, poněvadž wahhábistická továrna fanatických idejí zůstává nedotčená.
Skutečný boj se tedy nevede s bin Ládinem, nýbrž s touto ideologickou továrnou podporovanou saúdským státem. Bin Ládin byl pouze odrazem zakořeněného násilí v oficiální ideologii saúdského království.
Bin Ládinovo zničení může některé diktátory, od libyjského vůdce Muammara Kaddáfího až po jemenského prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, připravit o hlavní ospravedlnění jejich desítky let trvajícího útisku. USA velmi dobře vědí, že se al-Káida jako nepřítel Sálihovi i dalším americkým spojencům v regionu velice hodí a že se terorismus v mnoha případech používá jako záminka k potlačování reforem. USA dnes skutečně podněcují represi arabského jara v Jemenu a Bahrajnu, kde oficiální bezpečnostní složky běžně zabíjejí pokojné demonstranty volající po demokracii a lidských právech.
Al-Káida a demokracie nemohou existovat vedle sebe. Bin Ládinova smrt by měla otevřít mezinárodnímu společenství oči, aby vidělo zdroj jeho hnutí: totiž utiskovatelské arabské režimy a jejich extremistické ideologie. Jinak bude jeho příklad dál strašit svět.
Nejnovější kniha Mai Yamaniové nese název Cradle of Islam (Kolébka islámu).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.