Situace se však změnila a politická mašinerie Kongresu už běží. Teď je velmi reálné nebezpečí, že Bill Clinton se stane druhým prezidentem v historii USA po Andrew Johnsonovi v roce 1868, jehož osud - sesadit, či nesesadit z funkce - rozhodne až Senát. Richard Nixon se tomu v roce 1974 vyhnul jen tím, že raději rezignoval.
"Nic v této kauze neopravňuje Kongres, aby zvrátil výsledky voleb," řekl ve středu právnímu výboru sněmovny Clintonův advokát Greg Craig. "Neexistují žádné důvody pro impeachment, sesazení."
Přes argumenty Clintonových obhájců je nyní celý chod procesu impeachmentu v Kongresu do značné míry již nalinkovaný. Nejprve hlasování o impeachmentu v právním výboru - kde mají většinu republikáni, poté totéž na půdě sněmovny. I tu kontrolují republikáni. Nezapůsobí na ně zřejmě ani další varování Samuela Beera, profesora Harvardovy univerzity, že impeachment v Clintonově případě nebezpečně sníží laťku odvolání prezidentů v budoucnu. "Považte svůdnost toho, co tento precedens vyvolá v Kongresu ovládaném jinou stranou než tou, z níž bude budoucí prezident. Im-peachment není vhodnou činností pro stranickou politiku."
Ještě větší část listopadu žil Bílý dům z euforie nad výsledky doplňovacích voleb, zatímco republikáni ve zmatcích. Zisk demokratů ve volbách si vůdcové republikánů vyložili jako prohru strategie "pryč s Clintonem, který lže národu a křivě přísahá" a šéf republikánů ve sněmovně Newt Gingrich dokonce kvůli tomu odstoupil ze všech funkcí.
Nyní se však podle pozorovatelů nálada v republikánském táboře změnila. Podráždil je podle nich (ale i podle některých demokratů) arogantní a právnicky hnidopišský tón Clintonovy písemné odpovědi na 81 otázek právního výboru ke kauze Lewinská. Kromě toho bezhlavou scénu republikánů v Kongresu po Gingrichově odchodu ovládl Texasan Tom DeLay, dosavadní třetí muž vedení, který tvrdě volá po impeachmentu a odmítá potrestat Clintona pouhou důtkou Kongresu. Působí i obava umírněných republikánů, že pokud odmítnou impeachment, mohou svou další politickou budoucnost ohrozit, neboť ve svých obvodech ztratí podporu skalních republikánů. A konečně se domnívají, že stejně definitivně osud Clintona určí až Senát, kde nutná dvoutřetinová většina pro impeachment je stěží dosažitelná.
Aby se proces impeachmentu nedostal do poslední - senátní - fáze, je strategie Bílého domu jasná: připustit chybné chování prezidenta, zdůraznit jeho kajícnost, vyhnout se konfrontacím, alarmovat veřejnost. Tedy docílit toho, aby skupina váhajících a umírněných republikánů ve sněmovně neřekla impeachmentu ano, stejně jako odvrátit možná přeběhnutí členů z vlastní strany.
PAVEL POŠUSTA
