Má se obecně za to (nevím, zda je to stvrzeno nějakým seriózním výzkumem), že většinu ve Vieweghově publiku mají ženy. A možná, že totéž od určité doby platí i pro obec kritickou - totiž že tohoto autora více než muži recenzují ženy, anebo alespoň, že "výskyt" recenzentek u Vieweghových knih je hojnější než u titulů jiných českých spisovatelů. Ostatně s prvními dvěma recenzemi na Povídky o lásce přispěchaly Alice Horáčková v MF DNES a Milena M. Marešová na Aktuálně.cz.
o knizeMichal Viewegh: Povídky o lásce. Druhé město, Brno, 152 stran, doporučená cena 229 korun. |
Jestliže samotný tento fakt ovšem může být náhodou, tak jistě jí není genderový akcent patrný v obou recenzích. Prvá ze jmenovaných svůj text rovnou zakončila slovy, že "tuhle recenzi asi měl psát nějaký ten chlap". Formulaci volila na základě malého anketního průzkumu mezi kolegy, zda jim – stejně jako jí – připadá za vlasy přitažená zápletka jedné z Vieweghových povídek, kdy se muž fatálně zamiluje do tváře z billboardu. Kolegové měli ten billboradový motiv za uvěřitelný, normální, je to prý jev běžný. Ač muž, ten motiv považuji za přitažený; pravděpodobně proto, že genderově (nikoliv sexuálně, neboť gender neznamená sex) nejsem náležitě vyhraněný. Je mi totiž z duše protivný svět českých středostavovských ranařů, chlapáků, samců, jehož se Michal Viewegh stal nesoustavným kronikářem.
Různočtení
Nicméně existují v Povídkách o lásce partie, které mě oslovují. Jednou příčinou je autorova neokázalá demonstrace řemeslných schopností. Vieweghův jazyk a styl jsou "obyčejné", na první pohled se v nich nenabízí nic takzvaně krásného nebo ohromujícího. Jsou však plně funkční: bez "vykecávání" spisovatel otevře situaci a rozvíjí ji. Taková úspornost není samozřejmá. Sice žijeme v době zkratkovitého vyjadřování, ale to vesměs nemá – na rozdíl od Viewegha – ambici vyprávět, nýbrž informovat.
Druhou příčinou jistého souznění je vnímání běhu času, které mi u Viewegha přijde výrazně mužské, z valné části biologicky dané. Zatímco gender – tedy pohlaví ve smyslu společenském, pohlaví jako kategorie utvářená zdaleka nejen biologicky, ale především kulturními vzorci – tedy zatímco gender je kategorie sociálně-biologickou, mužské prožívání času je fenoménem základnějším, ležícím ve vrstvách pod sociálními kategoriemi; je něčím méně formovatelným a sociálně podmíněným. Takže ačkoliv jsou mi "navenek", například v materiálních projevech, Vieweghovi hrdinové cizí, to prožívání času, které spisovatel ze sebe do povídek vypouští - prožívaní palčivé, melancholické, s pocitem vršených ztrát – mě oslovuje.
Chce se tu dodat: na tom, že knihy Michala Viewegha pravděpodobně více čtou ženy než muži, má podíl i to, že čtenářky jsou vedeny zvědavostí, jak cítí a myslí současný muž, neboť jejich skuteční partneři často právě o pocitech s nimi nechtějí doma hovořit.
Kdo z vás takhle mluví?
Předchozí řádky byly vedeny bezmála v duchu slov kritičky Lenky Jungmannové, které si Michal Viewegh - samozřejmě s ironií - pověsil na svoji internetovou stránku: "Při čtení Vieweghova textu a pochopitelně i při jeho výkladu především překáží fakt, že tu ani tak nemáme co dočinění s fenoménem uměleckým, nýbrž vstupujeme rovnou do komunikace s jevem sociálním." Ale co tedy Povídky o lásce "čistě" literárně, umělecky? Jenže žádné "čistě" neexistuje; genderové čtení je legitimní, neboť každý čtenář je genderově nějak určen. Nicméně pokusím se redukovat vnímání Povídek o lásce na "obecnou" literární percepci, na běžné recenzentské poznámky.
Kvalita jednotlivých čísel svazku - a dokonce i partií v jednotlivých povídkách o lásce - viditelně kolísá. Funkční stručnost je jedna věc, jinou věcí je, že Viewegh stručnost nejednou zvrátí ve sloganovitost nebo v hlášku (a je lhostejné, zda sloganovitou formulaci někde zaslechl a zakomponoval ji do textu, či ho prostě napadla).
Volba vyjadřovacích prostředků je někdy problematická. Kupříkladu v povídce Srdce domova, v monologu smutně nezadané prodavačky nábytku, těžko uvěřit těmto formulacím: "Tomášovi je šestnáct a byl by to celkem fajn kluk, jenže se bohužel domnívá, že je skinhead, a snaží se tak oblékat i chovat. Petra tvrdí, že je to kretén, ale pravda je jako vždy o něco složitější: Tomáš stejně jako spousta jiných nepatří k neonacistům proto, že by té polodebilní ideologii opravdu věřil, ale pouze proto, že potřeboval někam nebo k někomu patřit – a nic jiného jaksi nebylo po ruce." Tyhle psychologicko-politologické věty mají být slovníkem zpruzené prodavačky z okresu? Ale i když je neúspěšný nakladatel, hrdina povídky Dočasná ztráta orientace, vzdělanějším člověkem, těžko přijímat větu: "Štěstí je afektivní porucha příjemného typu, opakoval si." Pánové nakladatelé, ale i jiní pánové: Kdo z vás si věty tohoto typu při pociťování štěstí říkává, přihlaste se!
Zkrátka, jakmile začne Viewegh rozehrané situace zobecňovat formulkami, jakmile nechce situace nechat napospas sobě samým, bez podpory sloganovitě vyslovených pravd, povídky mají co dělat, aby neustrnuly v ilustraci.
Autorská zkušenost a obratnost jsou patrné v téměř každém odstavci Povídek o lásce, ale téměř stejně často je zřejmé, že spisovatel předkládá "údržbový" titul. Kdyby v této zemi existoval společenský barevný měsíčník, který by měl vůli a prostor k publikování povídek předních českých autorů, mohla by být v takovém periodiku otištěna praktická každá z povídek Vieweghovy novinky. To je jejich pravé, ale nenaplněné určení. Což neznamená, že z takových povídek nejde sestavit kniha. Naopak. Ale vesměs z takových svazků později, třeba v souboru autorových vybraných textů, dojde na dvě tři čísla. Z Povídek o lásce jsou pro mě těmi později "využitelnými" prózami Neporazitelný sok a Spisovatelův otec, možná ještě Rakev. Tedy nějaká pětina z celkového rozsahu. To je pro sezónní knižní záležitost počet přiměřený.
