Říká se nepřesně: hradní politika. Prezident její existenci rád popírá. Popsat ji není lehké, její obrys je pohyblivý, měňavý, lidé ji popisují jako "nepolitickou" či jako "občanskou" nebo "ekologickou". Vyjadřují ji často občanské aktivity "Děkujeme, odejděte!" nebo výbory "Televize - věc veřejná" nebo akce "Impuls".
Je to dosti hlasitá politika, která ví, co "lidé chtějí", a razantně poukazuje na němý prostor mezi volbami, kdy volič nemá, kam by svou vůli sdělil, a je proto jen "hříčkou v reji politických sekretariátů", které si dělají, co chtějí. Druhým pilířem této politiky je kritika politických stran, které reprezentují jen své mocenské tužby a utápějí se v malicherné řevnivosti či ve rvačkách o kořist.
Toto pochmurné líčení skutečnosti nahrazuje "třetí politika" lákavým obrazem "občanské společnosti" plné nejrůznějších lidských aktivit, které přebírají úlohy státu. Pamětníkům to připomíná leninské "odumírání státu" - ne snad tím leninstvím, nýbrž totožnou blouznivostí.
Ale prezident má rád neobvyklost, jiný postup, náhlá, sama sebou inspirovaná řešení. Takovým aktivitám se vždy přibližoval se zájmem a s pozorností nejen vlídnou. Stával se stále víc prezidentem "jiných postupů", případně přítelem "utopií" nebo, chcete-li, rozněcovačem "občanské společnosti". Oporu pro své vize před volbami viděl v Koalici, či naopak Koalice cítila oporu v něm.
Do voleb šli spolu, přesvědčeni, že nové ideje porazí dvě velké politické strany, aniž však rozlouskli otázku, co by si počali, kdyby se po volbách sami stali velkou politickou stranou. Voliči toto přání nevyslyšeli.
Volby zbavily prezidenta politického vlivu. Moc je tak rozdána, že prezidenta nepotřebuje a v dohledné době asi potřebovat nebude. Desetileté budování nepřineslo rozmach "občanské politiky", nýbrž rozmach komunistů. A to prezident jistě nechtěl. Nikdy také nechtěl být "kladečem věnců". Do konce volebního období jej asi nic jiného už nečeká.
