A jaká byla cena za tuto askezi? Žoviální bezobsažnost. Prakticky vrcholu této estetické kategorie dosáhl, když zafilozofoval o ideji české státnosti: "Ano, našim národním zájmům vskutku asi nejlépe posloužíme, když se prostě budeme dobře chovat k sobě navzájem, k zemi, kterou obýváme, jakož i k jiným národům, a když budeme nepředpojatě přemýšlet o lidské historii, lidském údělu i lidském poslání na tomto světě. Kéž by tedy pokora, zájem o druhé, lidská odpovědnost, smysl pro spravedlnost a solidarita byly tím, co lze nazvat ideou českého státu!"
Je to samozřejmě pravda. Ale nebylo by také dobré ujistit lid o tom, že je lepší věřit v to, že země je kulatá a nepodpírají ji čtyři sloni? Ale možná právě takové fráze budou straničtí politici očekávat od Havlových nástupců.
Bylo však možné se pokušení vykládat Havla Havlem vyhnout jinak? Prezidentská sebereflexe, natož pak rady budoucím, jakýkoli odkaz by patrně vyzněly nikoli sporně, ale příšerně. Václav Havel umí skládat řeči (byť řečníkem rozhodně není). Rozumně se tedy do nesplnitelného úkolu ani nepustil.
A tak jsme se dověděli, že přes ta různá bratrstva ziskuchtivců a mocichtivců je to s námi dobré. Svět si nás váží a otevírá nám dveře. Demokracie je nezvratná. A když jde do tuhého a voda stoupá, dokážeme být na sebe hodní a slušní. A bylo dobře, že jsme před deseti lety rozdělili stát.
Tedy žádné spálené země, žádný titánský boj politického zla s politickým dobrem. Malá země směřující k normalitě s normálním prezidentem. To však Havel neříká, to už je úsudek, který musíme udělat sami.
Prezident se nám k takovému úsudku touto řečí nabídl, aniž nás ovlivňoval. Ale nebyl by to on, kdyby v tom nebyla jistá rafinovanost: "Suďte mě, přátelé, ale povšimněte si, že já přece váš úsudek vůbec neovlivňuji..."
