"Nejdřív to byl jen plot. Ale bylo to horší, než když v roce 1965 postavili betonovou zeď," vzpomíná na 13. srpen 1961 obyvatelka berlínského předměstí Gitta Heinrichová. Na den, kdy obec na břehu Teltowského kanálu oddělily od Západního Berlína ostnaté dráty, si pamatuje stále velmi živě.
"Bylo to jako žít ve vězení. Žili jsme v nejmenším městě východního Německa, které bylo zdí takto obehnáno. Nemohli jste udělat ani krok, abyste do ní nenarazili," řekla agentuře AFP dnes devětašedesátiletá Heinrichová.
Klein Glienicke je obec ve tvaru podkovy o pouhých pěti stech obyvatelích. Historickou kuriozitou se stala díky vrtochům geografů a bouřlivému průběhu 20. století - přestože ležela obklopena Západním Berlínem, katastrálně náležela pod Postupim. A ta už patřila do východního Německa.
Řečí politické geografie se tak stala východoněmeckou enklávou v Západním Berlíně, který byl pro změnu západoněmeckou exklávou ve východním Německu.
Příležitost k útěku
Obyvatelé obce a jejich západoberlínští sousedé bydleli tak blízko sebe, že si koukali do oken. Jakýkoliv styk s obyvateli Západního Berlína byl ale přísně zakázán, trest hrozil i za přátelské zamávání přes zeď. Obec tvořená majestátními pruskými domy patřila do "zvláštní zóny ostrahy", kterou v noci pročesávaly světlomety pohraničníků.
Tajemství archivů Podle německého magazínu Focus Washington i Londýn o chystané stavbě berlínské zdi věděly předem. Spojenecké velitele Berlína o tom informovala přímo Moskva. Vyplývá to z nově zveřejněných dokumentů západoněmecké rozvědky BND, která tehdy před rozdělením města varovala i tehdejšího kancléře Konráda Adenauera. Rozvědčíci byli přesvědčeni, že pokud by tehdy spojenci dráty hned strhli nebo pohrozili vojenským zákrokem, Kreml by couvnul. Dokumenty BND tak podporují domněnky, že Západu toto řešení berlínské otázky v podstatě vyhovovalo a v berlínské zdi s ulehčením nechal zabetonovat dosavadní status quo. ČTK |
"Východoněmečtí vojáci říkali, že tato část zdi se hlídala nejhůř," tvrdí Jens Arndt, který se do Klein Glienicke přistěhoval před dvanácti lety a k půlstoletému výročí stavby zdi uspořádal o jejím příběhu za studené války výstavu. "Byla to drobná enkláva vsazená mezi nepřátele lidu," říká Arndt.
Obec, kam si ve dvacátých letech jezdily užívat hvězdy nedalekého filmového studia Babelsberg, se tak stala cílem mnoha lidí toužících po úniku ze socialistického vězení. Mnoho saniťáků či řemeslníků, kteří sem zavítali za prací, využilo příležitosti a prchlo přes dráty.
Pohřeb přes ostnaté dráty
V roce 1968 zde na útěku zahynul jednadvacetiletý mladík a východoněmecký pohraničník, který sám chtěl prchnout na Západ. O pět let později se dvě rodiny prokopaly na svobodu devatenáct metrů dlouhým tunelem, který vykutaly dětskou lopatičkou. Po tomto pozoruhodném útěku začaly stráže pravidelně kontrolovat sklepení místních domů.
Drobná výspa komunismu zažila také kuriózní pohřeb. V padesátých letech uprchl na Západ místní řezník s celou rodinou. Babička ale odejít odmítla a komunistické úřady po její smrti v roce 1962 nevpustily rodinu do NDR na pohřeb. Smuteční obřad se proto konal u kostela hned vedle ostnatých drátů a pastor musel křičet, aby ho slyšeli i pozůstalí truchlící na západní straně drátů.
Postupem času původní obyvatelé Klein Glienicke ubývali. Každý, kdo se choval podezřele, byl z kdysi půvabného předměstí Berlína bez okolků vypovězen. Do uvolněných bytů a domů se nastěhovali ideologicky spolehliví straníci, policisté, celníci, vojáci a agenti Stasi.
Když zeď v roce 1989 padla, Gitta Henrichová zrovna slavila narozeniny. "Byl to ten nejkrásnější dárek k narozeninám, jaký jsem kdy dostala," říká dnes bývalá učitelka tělocviku a historie.
Klein Glienicke
