Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Berlínskou zeď bych dal znovu postavit. A ještě vyšší!

Doporučujeme   13:30aktualizováno  13:30
Wladimir Kaminer (1967) je kousavý komentátor někdejšího sovětského a současného německého života. Krátce po pádu berlínské zdi emigroval do stále ještě existující NDR, která tehdy ochotně přijímala Rusy židovského původu. Kaminer se v Berlíně rychle zabydlel. Píše jen německy, zkratkovitě a občas trochu povrchně, ale zato efektně. Česky vyšly v nakladatelství Euromedia Group jeho knihy Vši svobody (2003) a Cesta do Trulaly aneb Toulky vlastní hlavou (2004).

Každou druhou sobotu lze Wladimira Kaminera zastihnout v berlínském Kaffee Burger (www.kaffeeburger.de) jako DJ ruské diskotéky. | foto: http://germanhistorydocs.ghi-dc.org

Svou poslední knihu jste nazval V socialismu nebyl žádný sex. Jak si to vysvětlit?
To je právě legenda, že jsme žádný sex neměli. Samozřejmě jsme ho měli. Ve své knize se snažím nejrůznější nedorozumění a zavádějící historky z dob socialismu vysvětlit. Jsem v tom směru považován za experta - najednou chtějí všichni vědět, jaké to doopravdy bylo. Socialismus se žádá, v módě jsou antikapitalistické demonstrace. Takže jsem knihu vydal v pravý čas.

A jste socialista?
Ne. Cítím se jako někdo, kdo byl při tom a kdo o tom mermomocí vypráví. Co se týká mého politického přesvědčení, myslím, že by se ideologie měly používat pragmaticky. Ze socialismu a kapitalismu prostě vybrat to nejlepší a sestavit z toho lidsky přátelskou společnost. Hlavně už nevést žádný třídní boj.

Ale v socialismu jste vyrostl. Zakořenil ve vás?
V Sovětském svazu bylo socialismu málo. Bojovalo se mezi dvěma systémy a my byli rukojmí. Což by snad nevadilo, kdyby se boj vedl v něčem užitečném, v produkci automobilů nebo oblečení. Ale závodilo se v produkci ideologií, investovalo do výstavby hranic, tajné bezpečnosti. Myslím, že dnes, v jiné situaci, bez ideologie, bez boje, by socialismus mohl fungovat. Nebo jak říkají východní Němci: na socialismu nebylo všechno špatné.

Proč jsou v tolika berlínských klubech v módě endérácké lampy, pohovky...?
A na co mají lidé asi tak vzpomínat, když se toho v Německu po druhé světové válce moc nedělo? To NDR byla největší dobrodružství: zeď, dráty, tunely...

Sovětský svaz podle vás život lidí ovlivnil jen nepřímo. Jak to myslíte?
Už před Velkou říjnovou revolucí spolu stát a národ vzájemně bojovaly. Naproti tomu v Německu stát s národem splynul, všichni se tu do všeho zapojili, v dobrém i ve zlém: do nacionálního socialismu, do demokracie. Cítí se příslušní, odpovědní za to, co jejich stát, jejich země dělá. Všechno tu podléhá regulaci: jak nejlépe investovat peníze, jak zaopatřit rodinu, jak vychovávat děti... Stát je přítomný v každém euru, které si vyděláte. V Rusku se národ pokoušel stát takříkajíc očurat, a ten ho na oplátku dusil. Vzájemně se bály a nesnášely, a je tomu tak i dnes, po konci socialismu. Ale tím jaksi existovaly odděleně, nezávisle. Pokud se někdo nevyhranil jako disident a neházel kamení proti Kremlu, pak se stát moc nezajímal o to, co ten občan dělá doma po večerech. Aspoň za mých časů.

Kdyby ještě žil Alexander Solženicyn, tak by s vámi vášnivě nesouhlasil...
Ale Solženicyn nepsal o Sovětském svazu 70. a 80. let! Psal o lágrech, sovětském stalinském teroru, likvidaci ruské vesnice. Samozřejmě měl stoprocentní pravdu. Ale proč neztratil slovo o alternativách? Tím bohužel přispěl k určité národní nevědomosti. Proč nepsal o Americe, přestože se tam na dvacet let usadil? Ti, kteří ho četli, pak automaticky mysleli: u nás je to hrozné, a tam, kde on, úžasné.

Tudíž ani vy na časy Sovětského svazu nevzpomínáte s hořkostí?
Jak můžete mít zlost na vlastní vlast? To je jako vztekat se, že jsem syn své matky. Na druhou stranu nejsem ani nijak pyšný, že jsem se v Sovětském svazu narodil. Ale nebyl bych pyšný, ani kdybych se býval narodil kdekoliv jinde. Všichni jsme byli součástí totalitního experimentu. Emocím musí člověk porozumět, zkušeností využít, aby se lépe našel v přítomnosti, v zítřku.

A vy jste tyhle okolnosti opustil a odjel do tehdy ještě východního Německa. Proč tam, když všichni mířili na Západ?
NDR mě přijala jako humanitárního uprchlíka. Do Západního Berlína jsem nemohl. Což se brzy změnilo.

Přijel jste několik měsíců po pádu zdi. Zažil jste ještě euforii?
Zeď jsem prošvihl. A lidé? Ti všechno hned zapomněli. Jako by ta zeď nikdy nebyla. Všichni mysleli jen na budoucnost. Hodně lidí se tenkrát stěhovalo na Západ, a naopak mladí lidé se ze Západu stěhovali na dobrodružnější Východ. Byly to dobré časy, ještě lepší než dneska. Tehdy ještě nebylo všechno tak vypulírované, regulované. Když jste chtěl provozovat hospodu, prostě jste si zabral prázdný suterénní byt - a bylo to.

Litujete, že zeď zmizela?
Hned bych ji znovu postavil! O dvacet centimetrů vyšší! K Berlínu patří. Vždyť tohle město nemá žádné památky: buď jsou stržené, nebo nedostavěné. Zeď by byla obrovská turistická atrakce. Jen se teď podívejte na Vietnamce - ti znovu hloubí tunely! Kvůli americkým turistům, kteří se do těch původních z vietnamské války nevejdou. Hloubí je širší a větší, aby jimi prošly celé turistické výpravy. A co udělali Němci? Zeď strhli. I ty kousky, které se dnes prodávají jako její poslední zbytky, pocházejí z Polska.

S myšlenkou znovu postavit berlínskou zeď byste hned mohl kandidovat na berlínského starostu. To jste už přece ve své knize ohlásil...
Jenže neprošel bych. Copak neznáte Berlíňany? Jsou vždycky proti, lhostejno, co jim předložíte. Všechna hlasování tady končí výsledkem - ne. Třeba nedávné hlasování o letišti Tempelhof. Chcete ho zachovat? Ne. Kdyby se ptali, zda ho mají zavřít, dostali by stejnou odpověď. Stejně to byl s mou kandidaturou jenom vtip. Chtěl jsem rozhýbat politický život, aby se tu konečně něco dělo: nikoli nové obchoďáky, ale nové stromy u Mauerparku. Za ty bojuju už několik let. Politika je prodlouženou rukou hospodářství, ale protože v Berlíně v podstatě žádné hospodářství není, tak je tu velmi málo politiky. Jinak bych samozřejmě literaturu nikdy nevyměnil za nudné starostování.

Z vašich knih má čtenář občas pocit, jako by neexistovalo pro život lepší místo, než je Berlín. Opravdu?
Je to mé nejoblíbenější místo. A Berlíňané jsou příjemní, rezervovaní, ležérní lidé. Mentalita severní, nikoli jižní. Nikoli přehnaně úslužní. To, že se vám tu nikdo hned nevrhá kolem krku, považuju za přednost. Teď můžeme diskutovat, zda to ve skutečnosti není falešnost. Neznám Berlíňana, který by dlouze vyprávěl. Každá věta končí po několika slovech. Souvisí to s historií města, které bylo dlouho rozdělené. Berlíňané přespříliš konspirovali. Proto se tu všechno tváří jinak, než ve skutečnosti je. Lidé tu mají většinou dvojí životopis, dvojí život. Buď z Berlína vůbec nejsou, nebo byli třeba u Stasi.

Vedete pohodlný literární život bestsellerového autora. Nezatoužíte někdy po časech, kdy jste prodával plechovkové pivo na berlínském nádraží?
Vůbec ne. Všechno má svůj čas. Myslím, že v mém věku už můžete být jedině zajištěným spisovatelem.

Jak se daří vaší diskotéce Russendisko, kde pravidelně vystupujete jako DJ?
Překvapivě dobře, i když deset let děláme to samé. A překvapivě mě to pořád baví. Tedy většinou. Tuhle jsem byl na oslavě narozenin, popíjel pivo, víno a nejradši bych si šel místo Russendiska lehnout. Ale když vás něco baví neustále, je to nezdravé.

Proslavil jste se historkami z vlastního života. Romány vás nelákají?
Nechci psát o lidech, které neznám, o pocitech, které mít nemůžu, o schopnostech, které neovládám. Nemám nic proti umělecké literatuře, ale rád čtu o tom, co lidé zažili, co viděli. Skutečný život je mnohem zajímavější než ten smyšlený. Ale psaní o vlastním životě má jedno nebezpečí: v podstatě pracujete na svém sebezničení. Přestávám být Kaminerem a stávám se literární postavou. A to není žádná skvělá vyhlídka.



Ondřej Vetchý: Kvůli filmu Po strništi bos jsem musel zhubnout a udělat si plešku





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.