Dialog s nekřesťanskými náboženstvími bude pokračovat a veřejnost to oceňuje.
Důležitější však je, že Benedikt XVI. je oslavován nejen oficiálně, ale také malými hloučky mládeže v zastrčených kolínských uličkách, které volají: Benedetto! Benedetto! Jen něco z toho lze přičítat osobě tohoto německého profesora, po desetiletí považovaného za hlídacího psa pravověří.
Zkušenost posledních desetiletí ukazuje, že nadšeně bývali vítáni i papežové, kteří působili spíše suchým dojmem. Takový byl třeba Ital Giovanni Montini – Pavel VI. (1963–1978), muž spíše ostýchavý. I jeho však jásající dav kdysi málem ušlapal na jeruzalémské Via Dolorosa při jeho návštěvě Jeruzaléma. Věřící jsou totiž nadšeni, že vidí muže v bílé klerice, který je, jak věří, nástupcem apoštola Petra. Na tom, kdo tento oděv zrovna nosí, tolik nezáleží.
Čím to vlastně je, že představitel nejstarší fungující instituce na světě nachází stále tolik stoupenců? Papež má jednu velkou výhodu.
Jakmile je jednou zvolený, je tu napořád. Papežové nemusí sledovat žádné žebříčky popularity a uchylovat se k různým bizarním praktikám, po kterých v panice ze ztráty obliby sahají demokratičtí politici.
Jan XXIII. (1958–1963) si mohl dovolit žertovat o své tloušťce a Benedikt XVI. si rozhodně nemusí přibarvovat vlasy. Síla moderních papežů, Benedikta XVI. v to počítaje, spočívá právě v tom, že se v očích lidí z šedého průměru politické mašinerie a volebních dostihů vymykají.
Benedikt XVI. zjevně není typ člověka, který by se rád nořil do davu, ale jeho inteligence ve spojení s charizmatem úřadu mu teď před veřejností zajistily docela slušnou "zahraniční premiéru".
