Hejkal Pazdrátek byl divý muž. Rozložitý až rozsochatý, chlupatý jako opice, nos jako bramboru, uši jak dva květáky, obočí jak tlustou stonožku, zuby jak ohořelé vánoční františky. Nehty měl černé a dlouhé, spíš drápy to byly, a on jen pořád přemýšlel, do čeho všeho by je mohl zatnout a už to nepustit. Zjev to byl veskrze odpudivý, zatuchlý a smrdutý. Kdyby byl ale jenom škaredý jak nepřítel a smradlavý jak bolavá noha, nebylo by to nic proti tomu, jak byl uječený. Inu hejkal.
Co ten uměl se svým hlasem nadělat neplech a škody, jak ten uměl otrávit a naštvat, uspat i ohlušit. Buď hřímal, až lidi rozbolela hlava, nebo pištěl, že vám div nepraskla, nebo podlézavě drmolil tak dlouho, dokud lidi dočista neuondal, a pak jim našeptával, že ho mají poslouchat a že on je to nejlepší, a zapřísahal je, jak se budou mít dobře, když ho nechají rozhodovat o tom, co pro ně je a co pro ně není dobré.
A světe div se, leckdy mu to fungovalo. Jak tak tím svým uječeným hlasem tu vyhrožoval, tu sliboval, tu strašil, tu se lísal, lidi si začali říkat: "Heleďte, pantáto, třeba je to pravda, že když ho poslechneme, budou nám lítat pečené kachny rovnou do huby," říkala třeba hospodyně svému muži. "Hlavně, že nebudeme ani prstem muset hnout a on nám všechno zařídí," pochvaloval si zase pantáta.
A tak nejen ti dva opravdu Pazdrátkovi naletěli a následovali ho do hlupočepského údolí, kde jim slíbil nové město, ještě krásnější, než je Praha.
"Všechno bude z mramoru a zlata," chvástal se Pazdrátek. "Jídla bude, že ho ani nesníte, vodu už budou pít jen ryby, my budeme mít víno a medovinu. Oblečeme se do sametu a hedvábí a saténu a krajek, boty budou z nejjemnější kůže a zlata a drahého kamení bude tolik, že je ani neunesete," koulel očima hejkal a pištěl jak podsvinče.
A lidi šli. I když měli šaty pěkné, z plátna, říkali si: "A proč nemít samet a zlato? Proč bydlet v domě z cihel, když můžeme mít palác z křišťálu? Proč jíst chleba s máslem a brambory na loupačku, když si můžeme břich nacpat křepelkami s mandlovou nádivkou?"
Pazdrátek si jen mnul své špinavé pařáty a radoval se, jak bude mít konečně svoje panství, kde ho budou všichni na slovo poslouchat a on bude vládce Uječistánu, který založí. "Budu král Pazdrátek Uječený I.," nechával se unášet vidinou své moci a vedl obalamutěné lidi jako ovce do svého nového království v Hlupočepích.
Po cestě se lidé vyptávali: "A jak vypadají ty domy? Kdy už tam budeme, bolí nás nohy, copak nemáme kočáry, které by nás tam dovezly, když máme přece všechno? A kde jsou ti lokajové s jídlem, hlady nevidíme…" "Vydržte a ticho," ječel Pazdrátek, vzteky bez sebe nad tou revoltou a remcáním. "Budete na slovo poslouchat, na slovo mluvit a na slovo mlčet! A to všechno na mé slovo! Jen a jen na mé!" vřískal hejkal jak pavián a poskakoval jak lemur. K opici měl beztak nejblíže.
Jenže to už lidi začali brmlat: "Co nám furt nadává a poroučí? To jsme doma tedy neměli, takové šikanování," začalo se ozývat mezi poutníky. Konečně došli do hlupočepského údolí. A jaké bylo překvapení a zděšení když nenašli vůbec nic. V polomokřině zarostlé trnitým houštím a křovím byla tma a vlhko. Sluníčko se sotva dokázalo prodrat hustým křoviskem a nevlídno tam bylo až běda.
"No tak to pardón," ozval se urostlý chasník Mikoláš. "Kde jsou ty paláce a ty zahrady a ty hostiny a ty hody a ten blahobyt, kvůli kterým se sem trmácíme světa kraj?"
Na větvi starého dubu seděl stařeček Osud a tuze se smál. "A jak to teď tedy bude," ptali se všichni. "Kde máme ty prebendy, tu hojnost, ten ráj?" byli už všichni naštvaní. Pazdrátek se vydrápal na jeden pařez, zhluboka se nadechl a začal ječet jak o život: "Tááákže. Odevzdejte peníze, co máte, a alou pracovat, nejdřív ze všeho postavíme domeček pro mě, musím být pěkně v pohodlí, abych mohl dobře vládnout! Tak marš kácet, stavět a bez řečí."
Stařeček Osud se už dopálil a zasáhl. Poslal lidem myšlenku, že se Pazdrátka musí zbavit a vrátit se tam, kde jim bylo vlastně docela dobře.
"Ty jeden tlučhubo ukecaná, cos to na nás chtěl za habaďůru ušít?" volali na Pazdrátka lidé a začali se pomalu obracet k cestě, po které přišli. "Jdeme domů, pojďte a příště už nikomu takhle nenaletíme," hudrali si pod vousy a Pazdrátka, který pořád ještě ječel, jako by ho na nože brali, nechali svému osudu v hlupočepském křovisku. Když si všichni, které Pazdrátek omámil, ukecal, uječel a obelhal, konečně vydali zpátky domů, stařeček Osud slezl ze stromu, odkud všechno sledoval, a přišel pomalu k Pazdrátkovi.
"Pazdrátku," povídá mu stařeček, "nemůžeš lidem lhát a myslet si, že ti to jen tak projde. Lež má krátké nohy, stejně jako ty. Daleko neuteče. Ale ty teď vem nohy na ramena a koukej zmizet i se svým velikášstvím a nenasytností. Ať už tě nikdy nevidím otravovat lidi a snažit se je obalamutit a okrást, protože na každého jednou dojde," kopnul ještě Osud Pazdrátka do zadnice, a bylo po Pazdrátkovi.
Pavel Bém
