„Představte si, že jste belgický terorista. Proč se spokojit se špinavou bombou, když máte na dosah poctivou americkou nukleární zbraň?“ ptá se Lewis řečnicky v časopise Foreign Policy.
Jeffrey Lewisje americký politolog se specializací na proble-matiku šíření jaderných zbraní. Napsal dvě knihy |
Jaderné pumy Spojených států jsou podle něj v Belgii chabě zabezpečeny, což v kontextu zpráv o sledování ředitele belgického střediska pro výzkum jaderné energetiky bruselskými atentátníky nabádá k přehodnocení dosavadních standardů.
Lewis píše, že se o nezodpovědném nakládání s jaderným arzenálem dozvěděl během své evropské cesty v roce 2009.
Na setkání špiček Severoatlantické aliance v Bruselu za ním tehdy podle jeho slov chodili vojenští představitelé Spojených států a stěžovali si na zoufalá bezpečnostní opatření, jejichž náprava by však vyšla na stovky milionů dolarů.
Jádro problému
Že jsou jejich výtky oprávněné se mohla veřejnost přesvědčit již v následujícím roce. V lednu 2010 totiž skupina aktivistů vnikla do zařízení, kde jsou atomové zbraně uloženy – na leteckou základnu Kleine Brogel poblíž hranice s Nizozemskem.
„Zjevně měli v plánu dostat se na ranvej, protestovat a nechat se zatknout. Jenže nikdo je nezadržel,“ popisuje příhodu Lewis. Demonstranti se podle něj procházeli po základně asi hodinu, pak se dostali otevřenými vraty také do hangáru, kde parkují belgické stroje F-16. „Nakonec ochranka dorazila – v podobě jednoho mírně otráveného Belgičana s nenabitou puškou,“ doplňuje Lewis.
Případ tehdy nevyvolal větší rozruch. Belgičané aktivisty po krátkém zadržení opět propustili a Američanům vzkázali, že do blízkosti nukleární bomby se nikdo nedostal.
Jenže skupinu Bombspotters, protestující proti jaderným zbraním, vlažná odezva úřadů pouze zatvrdila a po pár měsících se na místo vydali znovu.
Tentokrát se ovšem dostali až do skladu jaderných zbraní a navíc si jejich vpádu nikdo nevšiml. Posádka základny se podle Lewise o infiltraci dozvěděla, až když záběry z bunkru začaly kolovat po internetu. Ani tato ostuda však nepřiměla armádní velitele k razantní změně v ochraně svěřených zbraní.
Poučení z minulosti
Základna Kleine Brogel se navíc do hledáčku islamistů už jednou dostala. Po atentátech z 11. září 2001 zadržela belgická policie několik džihádistů včetně Nizara Trabelsiho. Bývalého profesionálního fotbalistu tuniského původu a přívržence al-Káidy odsoudil o dva roky později soud za přípravu teroristického útoku. Trabelsi se podle něj chystal odpálit nálož právě na základně Kleine Brogel.
Hrozba jaderných zbraní v rukou teroristů se znovu připomněla po bruselských atentátech. Při vyšetřování vyšlo najevo, že kriminalisté při jedné z razií narazili na videozáznam dokumentující každodenní život ředitele střediska pro výzkum jaderné energetiky. Záběry ze skryté kamery, které teroristé pořídili krátce po masakru v Paříži, přiměly bezpečnostní službu posílit ostrahu u všech jaderných zařízení v zemi (psali jsme zde).
Strážce reaktoru někdo zabil. Bezpečnostní čip se prý neztratil |
Poplach záhy vyvolala zpráva o vraždě člena ostrahy jaderného reaktoru nedaleko Bruselu, spojitost s terorismem se ovšem neprokázala.
Bezpečnost belgických jaderných provozů nedávno zkritizoval i profesor Matthew Bunn z Harvardu. Ve svém článku pro Huffington Post připomíná závadu na belgickém reaktoru Doel-4, kde v srpnu 2014 někdo v nejaderné části elektrárny odčerpal mazivo z turbíny, která se poté přehřála a zničila.
Pachatel nebyl nikdy dopaden, následné vyšetřování však odhalilo, že v elektrárně byl o dva roky dříve zaměstnán i muž jménem Ilyas Bougalab, který později odešel bojovat po boku džihádistů do Sýrie. Prověrkou prošel v roce 2009 ještě před svojí radikalizací, ale už tehdy měl na kontě několik střetů se zákonem. Přesto měl přístup do citlivých oblastí reaktoru.
Suvenýry ze studené války
Spojené státy rozmístily během studené války po světě tisíce jaderných zbraní. Do Evropy dorazila první várka v roce 1954, vrcholu dosáhlo zbrojení v roce 1971, kdy se na evropském území nacházelo celkem 7 300 jaderných zbraní. Po pádu Sovětského svazu se počet zbraní výrazně zredukoval a od roku 1994 se jejich počet drží stabilně na 480 kusech (údaje vychází ze studie US Nuclear Weapons in Europe z roku 2005, jiné zdroje zmiňují nižší počet).
V současnosti jsou evropské základny jedinými „předsunutými“ odpališti amerických jaderných hlavic kromě ponorek s balistickými střelami. Tři sta bomb přitom spravuje americké letectvo v Evropě, zbylých 180 pum mají na starosti členské státy NATO, které by v případě nutnosti dopravily bomby na místo určení vlastními letouny.
Podle dostupných informací disponuje „vypůjčeným“ jaderným arzenálem pět evropských států – Belgie, Itálie, Německo, Nizozemsko a Turecko. Pro připomenutí – vlastní nukleární zbraně má Francie a také Velká Británie, která nadto skladuje i část amerického arzenálu.
Sklady amerických jaderných zbraní v Evropě
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Další příležitost k přehodnocení smyslu a způsobu skladování amerických jaderných zbraní v Evropě nabízí páteční summit ve Washingtonu, za jehož hlavní témata jsou považovány obavy z možného atomového útoku teroristů a severokorejská hrozba. Premiéři a hlavy více než padesáti států se sejdou již ve čtvrtek na společné večeři v Bílém domě. Česko bude zastupovat premiér Bohuslav Sobotka.
Čtvrté a poslední vrcholné setkání na téma jaderné bezpečnosti pořádané Barackem Obamou má za cíl oživit snahu o zabezpečení nukleárních materiálů ve světě, která podle expertů v poslední době poněkud vyprchala. Váhu možných závěrů jednání však snižuje neúčast Ruska, které jako jedna z hlavních jaderných mocností summit bojkotuje.
Podle nevládní organizace NTI monitorující jaderné materiály ve světě jsou v řadě zemí jaderné reaktory vystaveny možnosti kybernetických útoků. Sedm ze čtyřiadvaceti zemí, které disponují nukleárními materiály použitelnými k výrobě zbraní, je podle této organizace zabezpečeno proti kyberútokům zcela nedostatečně. Bílý dům naproti tomu tvrdí, že státy za poslední dva roky určitých pokroků dosáhly, je však třeba v tom pokračovat.