"Skladatelově nemoci jsem věnoval plných dvanáct let života. Vím, o čem mluvím, Bedřich Smetana nebyl syfiliticky nemocen," uvedl známý stomatochirurg Jiří Ramba z motolské nemocnice v Praze. Lékař se kromě Smetany zabýval kupříkladu i ostatky Karla IV., Václava IV. nebo Jiřího z Poděbrad. Své poznatky poté shrnul v knize Slavné české lebky.
Výzkumník Ramba zareagoval na teorie, které se ohledně příčin Smetanova úmrtí zase objevily, mimo jiné v jednom z květnových čísel časopisu Týden, kde psychiatr Jaroslav Vacek nepochybuje, že progresivní paralýza Smetany vznikla v důsledku syfilidy.
"V jeho ostatcích se našlo hodně rtuti a ví se, že používal šedou mast, což byl tehdy jediný lék proti tomuto luetickému postižení," uvedl Vacek a znovu roznítil spor, který se mezi odborníky o základní chorobě předního českého skladatele vede už od dvacátých let 20. století.
Jenže podle Ramby použil autor symfonické básně Má vlast tuto mast nanejvýš jednorázově. Dokládají to jeho osobní záznamy. Názor, že Smetana trpěl syfilidou, tak považuje za scestný a odborně ničím nedoložený.
Rentgeny lebky pořídili vědci před třiadvaceti lety
Ke Smetanově lebce se Ramba dostal náhodou v roce 1987. Tehdy se opravovala umělcova vodou poničená hrobka a Smetanovy ostatky byly exhumovány. Později se znovu vrátily do hrobu. Ostatky zkoumala skupina vedená známým antropologem Emanuelem Vlčkem, jejímž členem byl i Ramba.
OSTEOMYELITIDA- Zapříčiňuje infekce v kosti, která vede ke vzniku dutin. Zásobování živinami přestává fungovat. Zánět tak zůstává v kostní dřeni a okrsky, které nejsou zásobovány krví, odumírají. |
"Při prohlídce rentgenových snímků se daly na obličejových kostech vypozorovat známky typického infekčního zánětu - osteomyelitidy. Ta vzniká přímou nebo přenesenou infekcí. Je to onemocnění velmi urputné a velmi bolestivé, končící někdy až resekcí kosti tohoto okrsku," vysvětluje Ramba.
Později mohl zánět vyvolat mnoho dalších potíží: postupnou ztrátu imunity, alergie, krční katary, zvracení, závratě. Jak prokázala elektronová mikroskopická analýza, nejspíš i zánět ušních kůstek, což u Smetany vedlo po roce 1870 k postupné ztrátě sluchu.
Pacienti, kteří osteomyelitidou trpí, se podle Ramby kvůli bolestem často vyhýbají slunečním paprskům i prochlazení. Sám Smetana podle záznamů v denících počasí pečlivě sledoval. Deformaci, oploštění pravé poloviny obličeje, pak dokazuje podle Ramby i busta od Václava Myslbeka ve foyer Národního divadla.
Ke konci života trpěl Smetana paranoiou i demencí
Ke konci života se u komponisty rozvinula demence komplikovaná delirii a halucinatorními stavy. Tři týdny před svou smrtí byl přijat na pražskou psychiatrickou kliniku v Kateřinkách, kde 12. května 1884 zemřel s diagnózou paranoia.
Dva dny po smrti byla provedena pitva, jejíž závěry mluvily o progresivní paralýze; lékař však později závěry změnil a přiklonil se k demenci.
Ramba nebyl jediný, kdo nad skladatelovými ostatky bádal. Čtyři experti na patologii zkoumali Smetanův mozek, mezi nimi například Heřman Šikl a Herwig Hamperl, a nezávisle na sobě se shodli, že o syfilis nešlo. V současnosti patologové tvrdí, že Smetanova nemoc vznikla na podkladě pokročilé arteriosklerózy.
